Constitutional Court dismisses appeal as untimely and unsupported regarding Supreme Court's inadmissibility ruling.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint against civil judgments regarding a debt assignment contract. The applicant argued procedural violations and unauthorized agency, but the Supreme Court had already declared the appeal inadmissible due to improper legal grounds. The Court ruled the complaint against the Supreme Court was unfounded and the complaint against lower courts was filed after the statutory deadline.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if filed after the prescribed time limit, which begins from the delivery of the appellate court's decision when the Supreme Court rejects an appeal for reasons not dependent on its discretion.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 18. února 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. B. M., zastoupené JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou v Pardubicích - Semtíně, budova P 9, č. p. 81, Pardubice - Rybitví, proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 25. 6. 2008 č. j. 4 C 231/2007-143, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 21. 10. 2008 č. j. 22 Co 361/2008-174 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 9. 2009 č. j. 29 Cdo 783/2009-236, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení 506 940,- Kč s příslušenstvím. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatelky (v řízení před obecnými soudy žalobkyně) s právním názorem obecných soudů ohledně překročení plné moci udělené stěžovatelkou zmocněnci K. K. Obdobně jako v dovolacím řízení stěžovatelka tvrdí, že zmocněnec jednal v rozporu s udělenou plnou mocí při uzavírání smlouvy o postoupení pohledávky specifikované v napadených rozhodnutích. Stěžovatelka dále uvádí, že při jednáních před soudem prvního a druhého stupně nebylo respektováno rovné postavení stran, namítá podjatost Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, a tvrdí, že neměla dostatečný prostor seznámit se s vyjádřeními právní zástupkyně žalované strany.
Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, není opodstatněná. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozsudkům soudů prvního a druhého stupně, které předcházely rozhodnutí Nejvyššího soudu, ji Ústavní soud posoudil jako opožděně podanou.
Z obsahu přiloženého rozhodnutí Nejvyššího soudu totiž vyplývá, že tento soud zastavil řízení o "dovolání" proti rozsudku soudu prvního stupně z důvodu nedostatku jeho funkční příslušnosti k projednání takového dovolání. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud, vázán obsahem dovolání, neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že závěr obecných soudů, podle kterého plná moc zmocněnce opravňovala k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, s nímž stěžovatelka polemizuje, je odvislý od obsahu konkrétní plné moci. Má tedy význam právě a jen pro projednávanou věc, nikoli z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) a napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní. Nejvyšší soud dále konstatoval, že námitka neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky z důvodu, že její součástí nebyla plná moc, spočívá ve skutečnosti v polemice stěžovatelky se skutkovým závěrem odvolacího soudu. Stěžovatelka tedy uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud opodstatněně odmítl dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné. Své rozhodnutí dovolací soud řádným a dostatečně podrobným způsobem odůvodnil a lze na ně v dalším odkázat.
Pokud jde o rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách, je zřejmé, že stěžovatelka pokládá ústavní stížnost proti nim za včasnou, neboť lhůtu pro své podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o jí podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tato podmínka však v daném případě splněna není.
Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky pro uplatnění nezpůsobilých dovolacích důvodů, zjevně se tak nestalo "z důvodů závisejících na jeho uvážení" a nelze proto ve vztahu k odvolacímu rozhodnutí aplikovat § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v takovém případě je pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti třeba aplikovat § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; 60denní lhůta počíná běžet již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní stížnost tak byla proti rozhodnutí odvolacího soudu (a tím i proti rozhodnutí prvostupňového soudu) podána opožděně.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou a v části směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ji podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě k tomu stanovené.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu