Constitutional Court dismisses appeal as unfounded regarding minor civil claim threshold rules.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint and the associated request to repeal a Supreme Court provision limiting civil appeals to claims over 20,000 CZK. The applicant argued that the Supreme Court incorrectly applied this threshold to multiple related claims and failed to provide sufficient reasoning. The Court determined the complaint was manifestly unfounded because it did not demonstrate a violation of constitutionally guaranteed rights or freedoms.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court may dismiss a complaint as manifestly unfounded if it prima facie does not reach the level of constitutional rights protection.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. et Mgr. V. S., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Mastnou, advokátkou se sídlem Praha 8, Modřínova 1478/34, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009 č. j. 25 Cdo 5423/2007-126 spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel žádá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení a "k rozhodnutí v meritu věci samé", neboť se domnívá, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v článku 90, článku 95 a článku 96 odst. 1 Ústavy České republiky. Spolu s tím stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež bylo v dané věci k jeho újmě aplikováno.
Stěžovatel se žalobou domáhal, aby soud zavázal žalované zaplatit mu 20 210 Kč s příslušenstvím z titulu náhradu škody, způsobené na jeho majetku, sestavené postupně z částky 1 580 Kč vynaložené na "zpřístupnění" bytové jednotky v jeho domě, 5 955 Kč za osvědčení téhož notářským zápisem, 9 700 Kč představujících podle znaleckého posudku náklady potřebné k likvidaci plísní v bytové jednotce, a 2 975 Kč za vypracování znaleckého posudku, jímž byly tyto náklady zjištěny.
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 15. 5. 2006 č. j. 10 C 30/2006-70 žalobu zamítl, a Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 7. 2007 č. j. 22 Co 233/2007-102 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, neboť jeho skutkové i právní závěry posoudil jako správné.
Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl - podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., ve znění účinném do dne 30. 6. 2009 - jako nepřípustné, neboť odvolací soud rozhodoval o peněžitých plněních nepřevyšujících částku 20 000 Kč. Vyložil, že ačkoli odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jedním výrokem, rozhodoval o několika samostatných nárocích, byť se odvíjejí od téže události; přípustnost dovolání je proto třeba zkoumat ve vztahu ke každému z nich zvlášť.
S tím stěžovatel nesouhlasí; je názoru, že protiprávním jednáním žalovaných bylo způsobeno sice více následků, které však mají "stejný a jediný" skutkový základ, a proto měla být přípustnost dovolání měřena jako k nároku jedinému. Stěžovatel též namítá, že při tomto posouzení vyšel dovolací soud ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, jenž však napadal; a krom toho své rozhodnutí náležitě neodůvodnil, jestliže neuvedl zejména, z čeho na samostatnost uplatněných nároků usuzoval, neoznačil žádné důkazní prostředky a neuvedl právní úvahy, jimiž se při rozhodování řídil. Připomíná, že dovolání podal v souladu s poučením odvolacího soudu, a oprávněně očekával, že se dovolací soud bude jeho věcí zabývat meritorně. Co do spojeného návrhu na zrušení ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., stěžovatel argumentuje možností, svěřené Nejvyššímu soudu, posoudit povahu uplatňovaných nároků dle svého uvážení a rozhodnout o přípustnosti či nepřípustnosti dovolání "na základě zcela subjektivního výkladu" v situaci, kdy proti takovému rozhodnutí není přípustný opravný prostředek, čímž podle jeho názoru dochází k odepření spravedlnosti, a nadto Nejvyššímu soudu brání naplnit své poslání zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování nižších soudů.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud opakovaně traktuje, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Není-li pak kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext - nejde-li o jinou námitku, než porušením zásad tzv. spravedlivého procesu - nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných procesních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
Tyto podmínky pro zásah Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.
Výklad ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. podaný dovolacím soudem vychází z jeho konsolidované judikatury, dle které "samostatnost nároků" předznačená "odlišnými skutkovými základy" je dána též tehdy, "jestliže skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti těchto dílčích nároků jsou rozdílné, i když se odvíjejí od téže události" (srov. kupříkladu usnesení ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. 25 Cdo 2643/2007, ze dne 26. 8. 2003 sp. zn. 32 Odo 747/2002, resp. ze dne 15. 6. 1999 sp. zn. 2 Cdon 376/99 a další), a shodný názor je zastáván i doktrinálně (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. BECK 2009, str. 1887-1888). Rozhodná samostatnost nároků není tudíž identifikována s podřaditelností určitému vylíčení skutkových okolností, byť jsou s ním jinak rovněž spjaty, nýbrž s právní způsobilostí jejich samostatného uplatnění v soudním řízení (srov. kupříkladu jednotlivé nároky na náhradu škody na zdraví podle § 444 a násl.obč. zák., pakliže vycházejí z téhož skutku). Nelze pominout, že to nemůže být nahodilá okolnost (vůle žalobce více nároků spojit v rámci jedné žaloby), případně spojení více věcí ku společnému projednání soudem, jež by se stala pro stanovení přípustnosti dovolání určující.
Z toho plyne, že nejde o výklad, který by mohl být kritizován jako ojedinělý, překvapivý nebo coby výraz interpretační "svévole", jak míní stěžovatel, a dovolací soud své závěry i adekvátně (logicky a srozumitelně) odůvodnil.
To je pak z pohledu ústavněprávního hodnocení v dané věci určující, neboť jen o to může jít; zde je totiž podstatné, že jiné ústavně zaručené právo stěžovateli již nesvědčí, jelikož právo na mimořádný opravný prostředek, kterým je dovolání, takovým právem není. V usnesení ze dne 30. 9. 2002,
sp. zn. IV. ÚS 336/02
, Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že "jednostupňové soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, ... nikterak nevybočuje z ústavních mezí", a obdobně uzavřel v usnesení ze dne 18. 6. 2001 ve věci
sp. zn. IV. ÚS 101/01
, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 22, usn. č. 22), jakož i v nálezu ze dne 6. 11 2003,
sp. zn. III. ÚS 150/03
(publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 128), ve kterém se k návrhu na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. - s odkazem na nález ze dne 31. 10. 2001,
Pl. ÚS 15/01
(publ. pod č. 424/2001 Sb.) - vyslovil obdobně, totiž že "ve vztahu k tzv. bagatelním věcem jednoinstanční soudní přezkum není v rozporu s principem proporcionality s ohledem na požadavky, jež v tomto kontextu vyplývají z čl. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny".
Lze již jen dodat, že ústavní stížnost proti jednomu z výše zaznamenaných rozhodnutí Nejvyššího soudu v obdobné věci (sp. zn. 32 0do 747/2002) Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Výhrady stěžovatele proti skutkovému stavu, jejž však "napadal", jsou v dané situaci zcela nepřípadné; jde-li o nepřípustnost dovolání podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., je rozhodné výlučně jen to, o jakém peněžitém plnění bylo rozhodnuto dovoláním dotčeným výrokem; není tedy významné, zda se tak stalo podle stěžovatele (dovolatele) správně či nikoli.
Námitka z nedostatečného odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu neobstojí rovněž, a byla vypořádána v předchozím.
Co do poukazu stěžovatele na to, že byl - tudíž - odvolacím soudem nesprávně poučen, že dovolání je naopak přípustné, je namístě poznamenat, že tato okolnost - vzhledem ke kogentní zákonné úpravě přípustnosti dovolání - je pro posouzení stěžovatelovy ústavní stížnosti bez významu, neboť takové (nesprávné) poučení způsobilé založit přípustnost dovolání být logicky nemůže (viz usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 73/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003), a úvahu lze vést toliko o jiných právních důsledcích, kupříkladu o náhradě škody podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, uveřejněné pod č. 118/2003 v časopise Soudní judikatura).
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného se podává, že k takovému závěru nezbylo než dospět i v posuzované věci.
Ústavní soud proto posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Je-li ústavní stížnost odmítnuta pro neexistenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, není zde ani podkladu pro věcné projednání návrhu na zrušení ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Takový návrh musí být proto odmítnut rovněž [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Patří se dodat, že návrh na zrušení ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. nepramení z nesouhlasu stěžovatele se samotnou existencí tohoto ustanovení, tj. stanovení minimální výše žalované peněžní částky pro založení přípustnosti dovolání, nýbrž toliko ze způsobu jeho výkladu, resp. aplikace dovolacím soudem. Shledá-li však Ústavní soud interpretaci napadeného ustanovení ústavně konformní, ztrácí návrh na jeho zrušení svou opodstatněnost rovněž.
Ostatně z předchozího se podává, že ústavní konformitu obdobného ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud posuzoval vícekrát, aniž je zpochybnil (srov. též usnesení ze dne 7. 10. 2009
sp. zn. II. ÚS 2538/09
, v němž uvedl, že "výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice").
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu