Constitutional Court dismisses prisoners' claim that prison marriage bans violate their right to marry under the Charter.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaints filed by two prisoners against the Prison Service's refusal to hold their wedding ceremony within the prison. The applicants argued that denying an in-prison marriage violated their right to marry under the European Convention on Human Rights and the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The court ruled that while imprisonment restricts personal freedom, it does not negate the right to marry, noting that the law explicitly allows marriages to be concluded by proxy and that the state authority ultimately decides the location of the ceremony.
Legislator-Regeste
KI-generiertArt. 12 ECHR; Art. 10 ust. 2 Listiny: Restrictions on the right to marry due to imprisonment are justified and do not violate the essence of the right when alternative legal avenues, such as proxy marriage, remain available.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti 1) Ing. B. Ď. a 2) J. J., obou zastoupených Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem Advokátní kanceláře JANSOVÁ - VEVERKA, se sídlem v Kladně, proti zásahu Vězeňské služby České republiky, za účasti Vězeňské služby České republiky, jako účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 8. ledna 2010 se stěžovatelé domáhají toho, aby bylo vysloveno, že účastnice řízení porušila jejich základní práva zakotvená v čl. 8 a čl. 12 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že nevyhověla jejich žádosti o uzavření manželství ve Věznici Valdice. Dále se domáhají toho, aby bylo účastnici řízení uloženo, aby v uvedeném porušování základních práv a svobod nepokračovala.
2. Stěžovatelé konkrétně rekapitulují, že dne 8. července 2009 požádali ředitele Věznice Valdice o uzavření manželství v objektu věznice. To bylo odmítnuto dopisem ze dne 14. července 2009 s tím, že na to neexistuje právní nárok, a že mezi žadateli není dlouhodobě udržovaný vztah.
3. Stěžovatelé jsou toho názoru, že odsouzenému výkonem trestu odnětí svobody není odňato právo na rodinný život, které je garantováno ústavním pořádkem a není uvedeno v ustanovení § 27 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, které taxativně vypočítává práva a svobody, která jsou odsouzenému k trestu odnětí svobody omezena. Právo na uzavření manželství tedy vyvozují i z toho, že jim to zákon nezakazuje. Považují za nepřípadný odkaz na možnost uzavřít manželství v zastoupení, protože odsouzený "má jistě právo" zúčastnit se tohoto důležitého obřadu osobně. Stěžovatelé současně poukazují na to, že dne 2. září 2009 podali prostřednictvím svého zástupce žádost státnímu zástupci o přezkum postupu ředitele věznice, avšak o jejím vyřízení nebyli dosud vyrozuměni.
4. Ačkoliv je stěžovateli tvrzeno, že došlo k zásahu do jejich základních práv podle čl. 8 a čl. 12 Úmluvy, směřuje jejich argumentace toliko proti sdělení ředitele Věznice Valdice, že jim neumožní svatební obřad v prostorách věznice. Jedná se tudíž toliko o argumentaci ve vztahu k základnímu právu podle čl. 12 Úmluvy, které chrání právo uzavřít manželství, jehož podstata je odlišná od práva na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy (rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dickson proti Spojenému království č. 44362/04 ze dne 4. prosince 2007, § 57). Výkon práva uzavřít manželství má společenské, osobní a právní důsledky. Podléhá zákonům, avšak z nich vyplývající restrikce nemohou toto právo omezit takovým způsobem nebo v takové míře, jež by zasáhly jeho samotnou podstatu (rozsudek pléna Evropského soudu pro lidská práva ve věci F. proti Švýcarsku č. 11329/85 ze dne 18. prosince 1987, § 32; rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Goodwin proti Spojenému království č. 28957/95 ze dne 11. července 2002, § 99; aj.). Nic takového se však v posuzovaném případě nestalo.
5. Stěžovatelé porušení svého základního práva spatřují stručně řečeno v tom, že jim nebylo umožněno uspořádat svatební obřad v prostorách věznice, jak již bylo uvedeno výše. Touto exekutivní restrikcí však v žádném případě nebylo stěžovatelům zabráněno v tom, aby v souladu se zákonem o rodině manželství přesto uzavřeli, o čemž svědčí výslovný odkaz ředitele věznice na možnost uzavřít manželství prostřednictvím zástupce a konkrétní informace, jak v tomto směru postupovat. Jinými slovy nebyla zasažena podstata práva uzavřít manželství. V této souvislosti je možné uvést, že omezením osobní svobody v důsledku uložení trestu odnětí svobody nepochybně dochází k zásahu do vícero základních práv než jen do osobní svobody zaručené v čl. 8 Listiny, a to přímo úměrně k tomu, nakolik je výkon či uplatňování ostatních základních práv a svobod ovlivněno omezením osobní svobody. Obecně je třeba vyjít z toho, že omezení osobní svobody v souladu s ústavním pořádkem (čl. 8 odst. 2, 5 a 6 Listiny) dodává ústavněprávní opodstatněnost omezení jiných základních práv a svobod natolik, nakolik je v důsledku omezení osobní svobody nelze vykonávat či uplatňovat. To platí i pro stěžovateli uplatněné právo na uzavření manželství, které nutně musí mít jiný rozsah u osoby na své svobodě neomezené než u osoby, která byla na osobní svobodě omezena.
6. Dlužno dodat, že v konečném důsledku o svatbě manželů bude tak jako tak rozhodovat nikoliv ředitel věznice, nýbrž určitý matriční úřad, do jehož pravomoci spadá rozhodnutí o místě uzavření manželství (§ 4 odst. 4 zákona o rodině), resp. orgán církve nebo náboženské společnosti, mělo-li by se jednat o církevní sňatek (§ 4a odst. 2 zákona o rodině). Aniž by hodlal Ústavní soud vstupovat do pravomoci posledně uvedených orgánů, nebo nahrazovat jejich rozhodnutí, lze v situaci stěžovatelů spíše spatřovat důležité důvody pro povolení uzavřít manželství v zastoupení, podle § 9 odst. 1 zákona o rodině, nežli důvody pro uzavření manželství na místě veřejnosti nepřístupném (srov. § 3 odst. 2 zákona o rodině), jímž věznice nepochybně je. Nelze totiž souhlasit s názorem, že by veřejnost prohlášení o vstupu do manželství mohla být dána již jen účastí oddávajícího, matrikáře a svědků při obřadu (viz Hrušáková, M.: Zákon o rodině/Zákon o registrovaném partnerství. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s 13), protože přítomnost těchto osob je právním řádem vyžadována vedle požadavku veřejnosti a slavnostnosti obřadu.
7. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu