Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 3183/09 ECLI:CZ:US:2010:2.US.3183.09.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding property seizure as ordinary court interpretation lacks arbitrariness.

Geschäftsnummer II.ÚS 3183/09
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a tenant against property seizure orders. The tenant argued that the landlord concealed mutual set-offs, negating any debt, while the courts relied on documents proving the landlord's claim. The Court held that ordinary courts, not the Constitutional Court, interpret civil law provisions, and found no arbitrary interpretation in the seizure proceedings.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may only review whether the interpretation of non-constitutional laws by ordinary courts is constitutionally conform and free from arbitrariness, dismissing complaints where the factual basis and legal application are sound.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal property seizure procedure mutual set-off defense arbitrary interpretation standard ordinary court jurisdiction civil code interpretation tenant eviction context

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Vzhledem k tomu, že nebyl shledán tvrzený zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatelky, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. N., zastoupené JUDr. Jiřím Šídlem, advokátem se sídlem Radčina 18, Praha 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2009 č. j. 69 Co 307/2009-55 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 6. 2009 č. j. 22 Nc 7207/2009-13, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 12. 2009, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, týkajících se nařízení soupisu movitých věcí dle § 672 odst. 1 občanského zákoníku. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavní právo vlastnit majetek, garantované čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelka namítá, že oprávněnému nic nedluží, neboť na nájemné započetla náklady, které jí vznikly v souvislosti s rekonstrukcí bytu. Stejně tak započetla i náklady, přiznané oprávněnému za soudní spor o výpověď z nájmu bytu. Nesouhlasí se závěry soudů, že oprávněný osvědčil existenci dluhu na nájemném. Tvrdí, že oprávněný zamlčel existenci zápočtů, a tím i zánik pohledávky vůči stěžovatelce. Nadto i původní dluh, pro který byla dána výpověď z nájmu, byl stěžovatelkou uhrazen dávno před podáním žaloby.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 22 Nc 7207/2009, bylo zjištěno, že soud prvního stupně napadeným usnesením vyhověl návrhu oprávněného na sepsání movitých věcí stěžovatelky, nacházejících se v bytě užívaném stěžovatelkou, a současně rozhodl o nákladech řízení. O odvolání stěžovatelky rozhodl soud druhého stupně dalším napadeným usnesením tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud z listin, předložených oprávněným spolu s návrhem na provedení soupisu věcí, vyvodil, že oprávněný osvědčil i prokázal existenci nájemního vztahu i dluhu na nájemném. K námitce stěžovatelky, že oprávněnému nic nedluží, neboť provedla započtení vzájemných pohledávek, uvedl, že s ohledem na povahu daného řízení nelze v odvolacím řízení přihlížet ke skutečnostem a důkazům, které neměl soud I. stupně v době svého rozhodování k dispozici.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s výkladem ustanovení § 672 občanského zákoníku. V této souvislosti musí Ústavní soud připomenout, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétního případu, je záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavně právního může být posouzena pouze otázka, zda soudem podaný výklad zákona je ústavně konformní, tedy, zda není zatížen "libovůlí".

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů žádné pochybení. Z odůvodnění napadených rozhodnutí, a zvláště pak z usnesení odvolacího soudu, je zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav aplikovaly. Pokud z listin, předložených oprávněným spolu s návrhem na provedení soupisu věcí, vyvodily, že oprávněný osvědčil, že stěžovatelka má dluh na nájemném, a za účelem zajištění tohoto dluhu byl dle ustanovení § 672 odst. 1 občanského zákoníku proveden soupis věcí, nacházejících se v předmětném bytě, z ústavního hlediska nelze takovému závěru nic vytknout.

Stěžovatelka ani netvrdí, že by nájemné platila řádně a ve stanovených termínech (pro neplacení nájemného jí ostatně byla dána výpověď z nájmu bytu a jejímu návrhu na určení neplatnosti této výpovědi nebylo v soudním řízení vyhověno). Její obrana je založena na tvrzení, že provedla jednostranné započtení vzájemných pohledávek a oprávněnému tak nic nedluží. Jak však uvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, s touto námitkou, vzhledem k povaze řízení o návrhu na provedení soupisu movitých věcí dle § 672 odst. 1 občanského zákoníku (jedná se o zvláštní druh řízení o předběžném opatření), nemůže uspět, neboť pro vyhovující rozhodnutí o takovém návrhu je rozhodující, že oprávněný osvědčí důvodnost svého nároku. To se v projednávaném případě stalo. Nelze tedy dospět k závěru o libovůli v soudním rozhodování, což by jedině mohlo vést k vydání zrušujícího nálezu.

Vzhledem k tomu, že nebyl shledán tvrzený zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatelky, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. února 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu