Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
I.ÚS 2696/09 ECLI:CZ:US:2010:1.US.2696.09.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding customs duties and duty of origin determination.

Geschäftsnummer I.ÚS 2696/09
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by an importer challenging customs decisions and tax assessments. The petitioner argued that customs authorities exceeded their competence and violated his fundamental rights by excluding him from post-verification proceedings regarding the origin of goods. The court rejected these claims, noting that the lower courts had already applied binding legal interpretations and that no fundamental rights violation was established.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court will dismiss a constitutional complaint if the applicant fails to demonstrate a violation of constitutionally guaranteed fundamental rights and freedoms.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal customs duty of origin fundamental rights violation binding legal interpretation post-verification proceedings Constitutional Court jurisdiction administrative tax assessment

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
čl. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod
čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod(dále jen "Listina"), jakož i v čl.
čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně základních práv a svobod
2 Listiny základních práv a svobod(dále jen "Listina"), jakož i v čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně základních práv a svobod a v čl.
čl. 32 odst. 1 Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení
8 Evropské úmluvy o ochraně základních práv a svobod a v čl. 32 odst. 1 Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení.
§ 7 zák. č. 337/1992 Sb.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele V. G., zastoupeného JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem J. V. Sládka 1363/2, 415 01 Teplice, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 7. 2009, č. j. 15 Ca 63/2007-195, proti rozhodnutí Celního ředitelství Ústí nad Labem ze dne 10. 1. 2007, č.j. 7678-6/06-2001-21, a proti platebnímu výměru Celního úřadu Ústí nad Labem ze dne 8. 3. 2006, č. 35/2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 12. 10. 2009 domáhá zrušení výše označených rozhodnutí s tím, že dle jeho názoru jimi byla porušena práva zakotvená v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod(dále jen "Listina"), jakož i v čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně základních práv a svobod a v čl. 32 odst. 1 Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení. Poukázal na postup celních orgánů na straně dovážející země, který považuje za zaměřený na svoji osobu jako dovozce automobilů - v důsledku čehož byl oproti jiným občanům postupem celního úřadu znevýhodněn a svým postojem k němu tak celní orgány překročily kompetence svěřené jim zákonem - jakož i na jednání na straně vývozce, který neprojevil řádný zájem předložit doklady o původu zboží.

Tak dospěl celní úřad k závěru, že dovezené zboží evropských značek nemá původ ve státech Evropského společenství a platebními výměry mu vyměřil clo a daň z přidané hodnoty. Stěžovatel uvádí, že zpočátku vůbec nevěděl, že postverifikační řízení bylo zahájeno, nemohl se k němu tedy vyjadřovat, ani hájit svá práva, a neměl také možnost využít služeb právního zástupce. Dle stěžovatele argument, že postverifikační řízení dle Protokolu 4 k Dohodě o přidružení provádějí orgány vývozního státu a jeho účastníkem je vývozce, není důvodem toho, aby bylo toto postverifikační řízení vyloučeno ze soudního přezkumu z podnětu dovozce, obzvláště v případě, kdy stěžovateli zákon neumožňuje do tohoto řízení zasahovat.

Stěžovateli tak byla upřena jeho práva zakotvená jak v § 7 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), tak v Listině, ačkoli se jich domáhal již v řízení před správními orgány a soudy poté postup správních orgánů potvrdily jako správný. Proti těmto výměrům se bránil u soudů, proti jejichž rozhodnutím jeho stížnost směřuje, neboť nemůže souhlasit s tím, že pravomoc týkající se určení původu zboží byla v zásadě udělena orgánům vývozního státu a dovozce nemá a ani on jako stěžovatel neměl možnost se takového řízení účastnit, nebo se aktivně se podílet na šetření u vývozce.

Označený postup nepovažuje za souladný se snahou Evropského společenství o postupné odbourávání překážek volného pohybu zboží. Stěžovatel konečně obsáhle poukázal na nutnost postupu správců daně v úzké součinnosti s daňovými subjekty, jakož i na formální výklad práva v souzené věci.

Stěžovatel tak v důvodech ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumentaci jím uváděnou v jiných ústavních stížnostech směřujících proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem v obdobných věcech (srov. např.

sp. zn. I. ÚS 1674/09

, I. ÚS 2949,

IV. ÚS 1675/09

,

IV. ÚS 1787/09

,

I. ÚS 1827/09

,

IV. ÚS 1825/09

,

IV. ÚS 2161/09

,

II. ÚS 2160/09

).

Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že ke stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Krajského soudu v Ústí nad Labem, Celního ředitelství Ústí nad Labem a Celního úřadu Ústí nad Labem nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud v souzené věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí precizně přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného/správního soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných/správních soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným/správním soudům je limitováno čl. 83 Ústavy ČR, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy provedený Nejvyšším správním soudem a následně (v intencích jeho závazného právního názoru) Krajským soudem v Ústí nad Labem, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná za těchto okolností Krajským soudem v Ústí nad Labem, byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy

sp. zn. III. ÚS 173/02

In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 28. Vydání 1. Praha: C.H. Beck 2003, č. 127, str. 95,

sp. zn. IV. ÚS 239/03

In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 31. Vydání 1. Praha: C.H. Beck 2004, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.

Ústavnímu soudu proto nezbývá (a to mimo jiné i z důvodu procesní ekonomie), aby stěžovatele - který jak je shora uvedeno, v poměru k nyní napadeným rozhodnutím, argumentuje stejně jako ve výše uvedených obdobných věcech, ve kterých rozhodnutí správních soudů již byla Ústavním soudem posouzena jako ústavně konformní - i nyní odkázal na podrobné odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem. Ústavní soud na odůvodnění tohoto rozhodnutí, které ostatně vycházelo ze závazného právního názoru obsaženého v předcházejícím zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2009, č. j. 7 Afs 58/2008-182, nemá důvodu cokoli měnit; to navíc za situace, kdy Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku vyhodnotil kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou (ztotožniv se všemi závěry Krajského soudu v Ústí nad Labem uvedenými v původním rozsudku ze dne 19. 3. 2008, č. j. 15 Ca 63/2007-130) a naopak jako důvodnou shledal kasační stížnost žalovaného Celního ředitelství Ústí nad Labem.

Ústavní soud proto uzavírá že porušení základních práv, kterých se stěžovatel dovolává, zjištěno nebylo. Krajský soud v Ústí nad Labem, který se řídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu [jehož závěry ostatně nebyly v obdobných věcech (srov. sp. zn. .

I. ÚS 1674/09

, I. ÚS 2949,

IV. ÚS 1675/09

,

IV. ÚS 1787/09

,

I. ÚS 1827/09

,

IV. ÚS 1825/09

,

IV. ÚS 2161/09

,

II. ÚS 2160/09

) prohlášeny za ústavně nekonformní] se v odůvodnění svého rozsudku vypořádal s námitkami stěžovatelem uplatněnými a přiléhavým a dostatečným způsobem je vyložil. Jeho závěry jsou i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. ledna 2010

Vojen Güttler v. r.

předseda senátu Ústavního soudu