Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 2831/09 ECLI:CZ:US:2010:4.US.2831.09.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding time limits for objections to payment orders under civil procedure code.

Geschäftsnummer IV.ÚS 2831/09
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a debtor against lower court rulings that dismissed his objections to a payment order as untimely. The debtor argued that the strict time limits violated his right to court protection, claiming he could not effectively defend his rights due to age and health issues. The Court held that statutory time limits are a legitimate restriction on access to court and do not violate the constitution as long as they are reasonably proportionate and properly applied.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 175 odst. 3 o. s. ř.; The statutory time limits for filing objections to a payment order constitute a permissible restriction on the right of access to court that does not violate the constitution, provided the courts act in accordance with the law and the limits are reasonably proportionate.

Schlagwörter

KI-generiert
payment order objections time limits procedural access to court constitutional complaint proportionality principle civil procedure code untimely objection

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 175 odst. 3 o. s. ř.
čl. 36 odst. 1 Listiny
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť "nedostal vůbec příležitost, aby se ...
čl. 4 odst. 4 Listiny
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 1. února 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem, AK se sídlem v Brně, Kozí 4, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 7. 2009 čj. 7 Cmo 100/2009-103 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2008 čj. 22 Cm 137/2007-33 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Návrhem doručeným osobně dne 3. 11. 2009 se M. Š. (dále též "žalovaný 2/" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o zaplacení částky 983.852,/ Kč s postižními právy ze směnky.

II. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 22 Cm 137/2007 vyplývají následující skutečnosti.

Dne 30. 11. 2007 nalézací soud vydal směnečný platební rozkaz, jímž bylo společnosti MORAVOLESK, a. s., se sídlem v Brně (žalovaný 1/) a žalovanému 2/ uloženo, aby žalobkyni zaplatili společně a nerozdílně žalobou uplatněné směnečné nároky do 3 dnů od doručení tohoto směnečného platebního rozkazu nebo aby v téže lhůtě podali odůvodněné námitky u soudu, který směnečný platební rozkaz vydal.

Dne 18. 3. 2008 nalézací soud námitky podané žalovaným 2/ proti směnečnému platebnímu rozkazu ze dne 30. 11. 2007 odmítl pro opožděnost. Konstatoval, že směnečný platební rozkaz byl žalovanému 2/ doručen tzv. náhradním doručením dle ustanovením § 46 odst. 3 a § 50 odst. 4 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 4. 2005 do 30. 6. 2009) k datu 12. 1. 2008; poslední den třídenní zákonné lhůty k podání námitek tak připadl na den 15. 1. 2008; námitky však byly podány až dne 21. 1. 2008.

Dne 21. 7. 2009 Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného 2/ usnesení nalézacího soudu ze dne 18. 3. 2008 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný 2/ neunesl břemeno důkazní ohledně tvrzení, že poštovním úřadem nebyl dodržen při doručování soudní zásilky postup zakotvený v příslušných ustanoveních o. s. ř.

III. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť "nedostal vůbec příležitost, aby se ... důvodnými námitkami proti směnečnému platebnímu rozkazu mohl věcně zabývat Krajský soud v Brně", takže neměl možnost domáhat se ochrany svého práva u tohoto soudu. S ohledem na věk a zdravotní stav je pro něj neúnosné, aby musel žalobkyni zaplatit tak vysokou částku; na žalovaného 1/ totiž byl prohlášen konkurs, takže nelze očekávat, že by povinnost uloženou mu směnečným platebním rozkazem splnil.

Stěžovatel vyjádřil nesouhlas se skutkovým a právním posouzením data doručení směnečného platebního rozkazu a s tím související otázky včasnosti podaných námitek nalézacím soudem a opakoval svá tvrzení v řízení před obecnými soudy již uplatněná, zejména že námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu podal včas, neboť zásilka byla na poště uložena bez předchozího pokusu o její doručení a tudíž v rozporu s příslušnými zákonnými ustanoveními o doručování, v důsledku čehož nebyly splněny zákonné podmínky pro uplatnění fikce doručení; problémy s doručováním ze strany České pošty měl již v minulosti.

IV. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je třeba odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný z následujících důvodů.

Stěžovatel se dovolával práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny a tvrdil, že postupem obecných soudů mu byla odňata možnost domáhat se projednání svých námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nalézacím soudem; jinak řečeno, stěžovatel nesouhlasil s posouzením podmínek projednatelnosti námitek nalézacím soudem z hlediska včasnosti jejich podání.

V obecnější rovině Ústavní soud uvádí, že právo na přístup k soudu (včetně cestou podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu) není absolutní, ale může být (a zpravidla též - jako v případě stěžovatele - i bývá) předmětem různých omezení, mj. týkajících se i podmínek řízení. Tato omezení jsou z pohledu základních procesních práv dovolená a jsou důsledkem skutečnosti, že již svoji podstatou právo na přístup k soudu vyžaduje regulaci státem. Nicméně státem aplikovaná omezení nesmí zabránit nebo omezit přístup jednotlivce k soudu takovým způsobem nebo do takové míry, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva. Navíc musí sledovat legitimní cíl a musí existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, jehož má být dosaženo.

V případě stěžovatele obecné soudy jeho námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu odmítly jako podané opožděně.

Ústavní soud je toho názoru, že stávající a v případě stěžovatele i aplikovaná zákonná úprava procesních podmínek pro podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu obsažená v ustanovení § 175 odst. 3 o. s. ř. základní právo stěžovatele na přístup k soudu sice omezuje, nikoliv ovšem výše popsaným neústavním způsobem, tedy tak, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva (srov. čl. 4 odst. 4 Listiny). Dospěly-li obecné soudy k závěru, že námitky byly podány opožděně, a svá rozhodnutí řádně odůvodnily, nelze v tom spatřovat jakýkoliv zásah do základních procesních práv stěžovatele.

Stran poukazu stěžovatele na článek 36 odst. 1 Listiny je třeba vzít v úvahu, že toto ustanovení stanoví podmínku domáhat se svého práva "stanoveným postupem". V daném případě tímto "stanoveným postupem" nutno rozumět především postup upravený v ustanovení § 175 o. s. ř. , které - s výjimkou odst. 2 - nedoznalo podstatných změn ani po novele o. s. ř. zákonem č. 7/2009 Sb., účinné od 1. 7. 2009. Tento zákonný postup stěžovatel dle přesvědčení obecných soudů nerespektoval a tudíž musel po právu snášet důsledky z toho plynoucí.

Pokud jde o posouzení otázky doručení směnečného platebnímu rozkazu stěžovateli, je Ústavní soud přesvědčen, že obecné soudy tuto otázku posoudily v souladu s příslušnými tehdy platnými zákonnými procesními ustanoveními o doručování. Obecné soudy postupovaly ústavně konformním způsobem a při šetření podstaty a smyslu základního práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 4 odst. 4 Listiny.

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 1. února 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu