Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 3289/09 ECLI:CZ:US:2010:3.US.3289.09.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible because the criminal proceeding was not final.

Geschäftsnummer III.ÚS 3289/09
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by the applicant against a Supreme Court decision. The applicant argued that the prolonged criminal proceedings violated his constitutional rights to a fair trial and timely justice. The Court ruled the complaint inadmissible because the underlying criminal case was still ongoing, leaving the applicant with other legal remedies.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu; § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court may not substantively decide on a constitutional complaint if the challenged decision is not final and the applicant has other legal remedies available.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint inadmissibility finality of decision requirement criminal proceedings duration subsidiarity principle legal remedies exhaustion

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh.
§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 226 písm. a) trestního řádu
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a její přílohy zjistil, rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dál jen "krajský soud") byl stěžovatel podle § 226 písm. a) trestního řádu zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podle § 124d odst.
§ 258 odst. 1 písm. a) až d) trestního řádu
K odvolání státního zástupce vrchní soud shora označeným usnesením rozsudek krajského soudu z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. a) až d) trestního řádu zrušil a podle § 259 odst.
§ 259 odst. 1 trestního řádu
a) až d) trestního řádu zrušil a podle § 259 odst. 1 trestního řádu ohledně bodu označeného IV věc vrátil krajskému soudu k novému rozhodnutí a ve zbylém rozsahu podle § 260 trestního řádu věc vrátil státnímu zástupci k došetření.
§ 260 trestního řádu
1 trestního řádu ohledně bodu označeného IV věc vrátil krajskému soudu k novému rozhodnutí a ve zbylém rozsahu podle § 260 trestního řádu věc vrátil státnímu zástupci k došetření.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. P. P., zastoupeného JUDr. Alešem Dvouletým, advokátem v Praze 10 - Vinohrady, Na Zájezdu 1945/16, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2009 sp. zn. 5 To 32/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 15. 12. 2009 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí, přičemž s poukazem na čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tvrdil, že Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") svým postupem a uvedeným rozhodnutím zasáhl do těchto jeho ústavních práv, resp. že nerespektoval jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a její přílohy zjistil, rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dál jen "krajský soud") byl stěžovatel podle § 226 písm. a) trestního řádu zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podle § 124d odst. 1 trestního zákona. K odvolání státního zástupce vrchní soud shora označeným usnesením rozsudek krajského soudu z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. a) až d) trestního řádu zrušil a podle § 259 odst. 1 trestního řádu ohledně bodu označeného IV věc vrátil krajskému soudu k novému rozhodnutí a ve zbylém rozsahu podle § 260 trestního řádu věc vrátil státnímu zástupci k došetření.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá nepřiměřenou délku svého trestního stíhání a v této souvislosti poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2006

sp. zn. II. ÚS 535/03

a ze dne 9. 9. 2004

sp. zn. I. ÚS 64/04

(míněn patrně "I. ÚS 641/04"). Dále pak upozorňuje na procesní vady, jichž se měly orgány činné v trestním řízení (zejména při opatřování důkazů v cizině) dopustit a na které prý v průběhu řízení opakovaně upozorňoval, a vrchnímu soudu vytýká, že věc měl ponechat, pokud vůbec, u obecných soudů; v důsledku namítaných vad mělo dojít k porušení jeho práva na obhajobu.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně poukazuje na princip minimalizace zásahů tohoto soudu do činnosti soudů obecných a na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti (jež tak představuje ultima ratio), které pokládá za jedny ze základních vodítek interpretace a aplikace zákona o Ústavním soudu, resp. těch jeho ustanovení, která dopadají na řízení o ústavní stížnosti. V souvislosti s tím Ústavní soud dospěl k závěru, že je oprávněn věcně rozhodovat o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti (srov. např. usnesení ze dne 5. 9. 2001

sp. zn. I. ÚS 339/01

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, usn. č. 33). Za taková "konečná" rozhodnutí je však možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se sice řízení nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část, kdy jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout. V nyní posuzovaném ohledu se o takové rozhodnutí nejedná, řízení dále pokračuje a stěžovatel má možnost v jeho rámci uplatňovat své námitky, resp. brojit proti pro něho eventuálně nepříznivému meritornímu rozhodnutí opravnými prostředky. Z tohoto důvodu nutno pokládat v této části ústavní stížnost za nepřípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Brojí-li stěžovatel proti průtahům v dané trestním řízení, je třeba také poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, dle níž tyto lze kvalifikovat jako tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, o němž Ústavní soud může - budou-li (v prvé řadě) splněny formální podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu (srov. zejm. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) - rozhodnout způsobem předpokládaným v § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu (srov. výše zmiňovaný nález

sp. zn. I. ÚS 641/04

). Vzhledem k tomu, že Ústavní soud je návrhovým žádáním vázán a stěžovatel v ústavní stížnosti dané námitce adekvátní rozhodnutí nepožadoval, nemohl se Ústavní soud jí ani zabývat věcně.

S ohledem na tyto důvody Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. ledna 2010

Jiří Mucha

soudce Ústavního soudu