Constitutional Court dismisses complaint as ordinary court applied municipal law correctly without violating fundamental rights.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by M. D. against lower court rulings regarding a property sale contract. The complainant argued that the municipality failed to properly publish its intent to sell, violating his rights under the Charter of Fundamental Rights and the Municipal Act. The court determined that the dispute concerned ordinary statutory interpretation rather than a fundamental rights violation, as the general courts correctly applied existing legal standards without arbitrary reasoning.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court will not examine the correctness of the application of simple law unless there is a clear violation of a fundamental right or freedom.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 10. prosince 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti M. D., zastoupeného Mgr. Martinou Tetzeliovou, advokátkou, AK se sídlem Houškova 30, 326 00 Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 16. prosince 2004 č. j. 11 C 219/2003-159, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. května 2007 č. j. 15 Co 194/2007-259 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. srpna 2009 č. j. 22 Cdo 4897/2007-293 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, jež jsou zakotvena v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v ustanovení čl. 6 odst. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Porušení svých ústavně zaručených práv spatřoval stěžovatel v tom, že obecné soudy v řízení o jeho určovací žalobě nedovodily neplatnost smlouvy o prodeji nemovitosti, jejíž stranou bylo město Plzeň. Město Plzeň přitom dle stěžovatele porušilo svou povinnost - zakotvenou v ustanovení § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. o obcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obecní zřízení") - řádně zveřejnit záměr nemovitosti prodat, čímž stěžovateli jako potenciálnímu zájemci o koupi znemožnilo podat nabídku.
Odvolací soud navíc dle stěžovatelova názoru nerespektoval předchozí kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu.
II. Bližší obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před obecnými soudy, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.
III. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud proto posoudil, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly právní normy bez rozumného odůvodnění či zda právní závěry učiněné obecnými soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Tyto skutečnosti odůvodňující zásah Ústavního soudu však ve věci splněny nebyly.
Spornou otázkou v projednávané věci bylo - ač je ústavní stížnost v této věci vnitřně rozporná - zda musí zveřejnění záměru města prodat nemovitost předcházet rozhodnutí zastupitelstva města. Dle stěžovatelova názoru zveřejnění záměru nebylo řádné; došlo k němu totiž pouze z vůle pracovníků magistrátu a nikoliv na základě rozhodnutí zastupitelstva města. Obecné soudy naproti tomu dospěly k závěru, že se stěžovatel nemohl úspěšně domáhat neplatnosti posléze uzavřené smlouvy pouze kvůli udajnému nedostatku souhlasu zastupitelstva.
Tento spor - odehrávající se pouze v rovině podústavního práva - však Ústavnímu soudu ze shora uvedených důvodů nepřísluší řešit. Ústavní soud nemá žádných ústavněprávních námitek proti názoru, že ke splnění povinnosti podle § 39 odst. 1 obecního zřízení postačuje zveřejnění záměru, a to bez ohledu na proceduru, která mu předcházela. Obecné soudy k němu dospěly zcela racionální úvahou a Ústavní soud v této souvislosti může odkázat na vyčerpávající odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Jde - a šlo - navíc o názor předvídatelný, neboť i z dřívější judikatury Nejvyššího soudu vyplývalo, že zveřejněním záměru o budoucí dispozici s nemovitým majetkem plní obec vůči občanům svoji informační povinnost a zaručuje jim rovnou příležitost k tomu, aby se o nakládání s majetkem obce včas dozvěděli a mohli v případě zájmu předložit svoji nabídku. K naplnění tohoto účelu dle judikatury Nejvyššího soudu není třeba předchozího rozhodnutí příslušného orgánu obce (města) o jeho schválení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2452/2006, www.nsoud.cz).
Nelze přitakat ani stěžovatelově námitce, dle níž odvolací soud nerespektoval předchozí kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu. V něm bylo konstatováno, že žalobce má právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jestliže jí nepředcházelo zveřejnění záměru. V projednávané věci však záměr zveřejněn byl a sporná byla toliko řádnost jeho zveřejnění, resp. procedury jemu předcházející.
Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu Ústavního soudu