Constitutional Court dismisses constitutional complaint for failure to comply with mandatory lawyer representation requirements.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court dismissed the applicant's constitutional complaint because the applicant failed to correct procedural defects within the statutory deadline. The applicant had been warned that mandatory lawyer representation is required under the Constitution and the relevant Act, yet only submitted a copy of a letter to the Bar Association without retaining counsel. The court ruled that the applicant's failure to secure legal representation within the allotted time rendered the complaint inadmissible and precluded any review of the underlying civil procedure laws.
Legislator-Regeste
KI-generiertLaw No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court; Law No. 85/1996 Coll., on the Bar: Mandatory lawyer representation in Constitutional Court proceedings is a non-derogable requirement applicable to all parties, including legal professionals, and failure to comply within the prescribed period results in the inadmissibility of the complaint.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. J. Č., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2009 č. j. 30 Cdo 1895/2009-173, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 11. 2009, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení uvedeného v záhlaví, jímž Nejvyšší soud zastavil dovolací řízení ve věci dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2003 č. j. 1 Co 154/2003-74. Současně stěžovatel žádal o zrušení povinného zastoupení advokátem ve věcech občanského soudního řádu a správního řádu v případě, že žalobcem je subjekt dle čl. 2 Ústavy.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost nesplňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud stěžovatele přípisem ze dne 26. 11. 2009 vyzval k odstranění jejích vad (upozornil jej zejména na nutnost být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem; připomněl i další náležitosti návrhu ve smyslu ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). K tomu mu určil lhůtu 15 dnů, běžící od doručení výzvy. Současně jej poučil o následcích spojených s nesplněním výzvy. Výzva Ústavního soudu byla stěžovateli doručena dne 8. 12. 2009. Ve stanovené lhůtě však stěžovatel vady podání neodstranil. Ústavnímu soudu byl prostřednictvím Vrchního soudu v Praze pouze doručen přípis, v němž stěžovatel posílá na vědomí kopii dopisu doručeného České advokátní komoře a záznam z jednání s advokátem JUDr. J. T.
Již v řízení, vedeném u Ústavního soudu pod
sp. zn. II. ÚS 1434/09
, jehož předmětem byla také nekvalifikovaně podaná ústavní stížnost stěžovatele, bylo stěžovateli vysvětleno, že nutnost právního zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem má svůj zákonný podklad (viz kogentní ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a je stanovena bez možnosti výjimek. Vztahuje se dokonce i na osoby práva znalé, včetně advokátů. Tato povinnost plně odpovídá povaze, jakou řízení vedená před Ústavním soudem mají. K otázce povinného zastoupení, jeho účelu a smyslu se vyjádřil Ústavní soud ve stanovisku Pl. ÚS-st. 1/96 (viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 9, str. 471), na jehož závěry Ústavní soud plně odkazuje a nemíní se od nich ani v nyní projednávané věci odklánět. Povinnost, plynoucí státu z ústavně zaručeného práva na právní pomoc je dostatečně zabezpečena zákonem stanoveným způsobem (viz zák.č. 85/1996 Sb., o advokacii), byť tento způsob může přinášet žadateli o právní pomoc jisté potíže. Je totiž věcí státu, a nikoli subjektivních představ žadatele o právní pomoc, za jakých podmínek a jakým způsobem je - i nemajetným žadatelům - poskytnutí právní pomoci zabezpečeno (viz III. ÚS 296/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 10, usnesení č. 20).
Protože i v nyní posuzované věci se stěžovateli dostalo náležitého poučení i potřebného prostoru k tomu, aby si zastoupení advokátem zajistil a Ústavnímu soudu doložil, a stěžovatel tak ve stanovené lhůtě neučinil, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, neboť nebyly odstraněny její vady ve lhůtě k tomu určené. Tím odpadá i základní podmínka projednání návrhu na zrušení těch ustanovení občanského soudního řádu a správního řádu, které upravují povinné zastoupení účastníků řízení advokátem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2010
Stanislav Balík
soudce zpravodaj