Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 262/09 ECLI:CZ:US:2009:3.US.262.09.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal as untimely because appeal was filed for wrong reasons, making appeal the final remedy.

Geschäftsnummer III.ÚS 262/09
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the petitioner's constitutional complaint against the Supreme Court's dismissal of his appeal. The petitioner had been convicted of robbery and sentenced to prison, but his appeal was rejected because he raised factual errors rather than the specific legal grounds required by criminal procedure law. The Court ruled that since the appeal was the final available remedy, the 60-day deadline for a constitutional complaint began upon its rejection, rendering the subsequent filing untimely.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu; § 72 odst. 3, § 74 odst. 4 zákona o Ústavním soudu; § 265b odst. 1 tr. ř.: If an appeal is rejected because it was filed for reasons other than those permitted by law, the appeal constitutes the final procedural remedy, and the time limit for a constitutional complaint begins from the rejection of the appeal.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint timeliness requirement final procedural remedy criminal appeal subsidiarity principle wrong grounds appeal statutory deadline

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že tomu tak není.
§ 72 odst. 3, § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 265b odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§ 265b odst. 1 tr. ř.) jím není kupříkladu tehdy, když dovolatel sleduje výlučně námitku nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění, resp.
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
7 Tdo 1432/2008 podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
§ 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 74 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 17. prosince 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Hanou Sayehovou, advokátkou v Ostravě - Moravské Ostravě, Sokolská 49, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 12. 2008 sp. zn. 7 Tdo 1432/2008, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 8. 2008 č. j. 3 To 75/2008-2757 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2008 č. j. 49 T 4/2002-2666, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 3. 2. 2009 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi obecné soudy porušily jeho základní právo na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny.

Jak Ústavní soud z příslušného soudního spisu zjistil, napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2008 č. j. 49 T 4/2002-2666 byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona (dále jen "tr. z."), omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 a 2 tr. z. a nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 písm. b) tr. z. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které však Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením ze dne 13. 8. 2008 č. j. 3 To 75/2008-2757 podle § 256 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zamítl. Následně stěžovatel podal dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008 sp. zn. 7 Tdo 1432/2008 podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Napadá-li stěžovatel (posuzováno z hlediska petitu ústavní stížnosti) výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu, z odůvodnění tohoto rozhodnutí plyne, že stěžovatel sice podal dovolání formálně z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání uplatněné námitky (převážně skutkové povahy) však nebylo možno pod tento a ani jiný dovolací důvod ve smyslu § 265b tr. ř. podřadit. V ústavní stížnosti přitom stěžovatel proti tomu, jak bylo jeho dovolání ze strany Nejvyššího soudu posouzeno, žádné konkrétní námitky nevznesl, resp. ústavněprávní konformitu jeho rozhodnutí nezpochybnil. Za takové situace je z hlediska ústavně právního přezkumu dostačující, jsou-li v odůvodnění tohoto usnesení závěry ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. adekvátně (logicky, podrobně a přesvědčivě) odůvodněny. Protože tomu tak v nyní posuzovaném případě dle názoru Ústavního soudu bylo, nutno považovat ústavní stížnost v této části za zjevně neopodstatněný návrh.

Dále se Ústavní soud zabýval ústavní stížností v části, v níž je napadáno rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (viz např. usnesení ze dne 27. 10. 2009

sp. zn. III. ÚS 2546/09

, dostupné na internetové adrese http://nalus.usoud.cz), dovolání v trestním řízení (§ 265a a násl. tr. ř.) není posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3, § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), vždy. Vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§ 265b odst. 1 tr. ř.) jím není kupříkladu tehdy, když dovolatel sleduje výlučně námitku nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění, resp. námitku jiných než v § 265b odst. 1 tr. ř. uvedených procesních vad; bylo-li přesto dovolání o ně opřené podáno, dovolací soud je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítne, aniž by se jím mohl zabývat věcně. V takovém případě je "posledním procesním prostředkem" nutně již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm zároveň počíná běh šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); dobrodiní ustanovení § 74 odst. 4 zákona o Ústavním soudu se zde uplatnit nemůže, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje" nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení". Z toho plyne, že bylo-li nevyhnutelné stěžovatelem podané dovolání vskutku posuzovat jako podané z jiného důvodu než uvedeného v § 265b tr. ř., pak je následná ústavní stížnost (shodně odůvodněná) v části směřující proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolacího soudu "návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem" s následky jejího odmítnutí ve smyslu § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť běh této lhůty, jak bylo řečeno, se odvíjí již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Jedním z principů, na nichž je vybudována koncepce ústavního soudnictví, je princip subsidiarity, v souladu s nímž lze zásah Ústavního soudu žádat pouze za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu (včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti), a je tedy na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními předpisy zamýšlí usilovat o ochranu svého práva; tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení, tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného zastoupení (advokátem).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti opožděný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2009

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu