Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 2148/09 ECLI:CZ:US:2009:2.US.2148.09.1 KI-generiert

Constitutional Court dismissed attorney's fee dispute as non-justiciable, leaving conflict resolution to bar self-regulation.

Geschäftsnummer II.ÚS 2148/09
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected a constitutional complaint filed by an attorney against lower court rulings denying his representation of a bankruptcy debtor. The complainant argued that the attorney represented conflicting interests, violating his right to a fair trial and legal counsel. The Court held that such conflicts are resolved by the Bar Association's self-regulation, not judicial review, and that the lower courts correctly applied the law without violating constitutional rights.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court lacks jurisdiction to review civil court decisions on attorney representation conflicts, which fall under the self-regulatory competence of the Bar Association.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal attorney conflict of interest self-regulation bar association right to fair trial non-justiciable matter

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Art. 36 Listiny základních práv a svobod
Art. 38 Listiny základních práv a svobod
Art. 83 Ústavy České republiky
Art. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky
§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu
též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
§ 19 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii
§ 32 odst. 2 zákona o advokacii
Na dodržováním těchto a řady dalších pravidel vymezených uvedeným zákonem nicméně nedohlíží stát, nýbrž samosprávná stavovská organizace advokátů, kterou je Česká advokátní komora, a to v rámci kárného řízení § 32 odst. 2 zákona o advokacii.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Na základě shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti JUDr. Martina Litvana, LL.M., advokáta se sídlem Fűgnerovo nám. 1808/3, Praha 2, správce konkursní podstaty úpadce SKYWALKER s. r. o., právně zastoupeného JUDr. Miloslavem Boudysem, advokátem se sídlem Budějovická 9, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2009 sp. zn. 49 Cm 192/2006 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 7. 2009 sp. zn. 14 Cmo 170/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv garantovaných čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel se v rámci civilního řízení návrhem u obecného soudu domáhal, aby soud nepřipustil zastoupení Ing. S. (v původním řízení žalovaného) advokátem JUDr. M. K.. Svůj návrh odůvodnil tím, že JUDr. K. zastupuje v jiných řízeních i úpadce obchodní společnost SKYWALKER, s. r. o., konkursní věřitele a další osoby, čímž se ovšem zájmy jednotlivých zastoupených dostávají do konfliktu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 1. 2009 sp. zn. 49 Cm 192/2006 rozhodl tak, že návrh zamítl. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 7. 2009 sp. zn. 14 Cmo 170/2009 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas s rozhodnutími obecných soudů. Je přesvědčen, že zájmy jednotlivých subjektů, které JUDr. K. současně v různých řízeních zastupuje, jsou v rozporu. Není spokojen se závěrem obecných soudů, že k řešení této problematiky je povolána advokátní komora, nikoli obecný soud v rámci posouzení způsobilosti k zastupování. Soud se měl podle názoru stěžovatele zabývat i otázkou platnosti oprávněnosti k zastupování, neboť smlouvu o poskytnutí právní pomoci stěžovatel považuje za absolutně neplatnou.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena práva nebo svobody jeho účastníka chráněná předpisy ústavního pořádku.

Stěžovatelova stěžejní námitka směřuje proti závěru soudů, že k posouzení údajné nezpůsobilosti k zastoupení žalovaného advokátem JUDr. K. v dané věci nejsou povolány. Z obsahu přiložených listin vyplývá, že žalovaný udělil advokátu JUDr. K. plnou moc pro celé řízení (ve smyslu § 25 o. s. ř.). Jednalo se tudíž o právní zastoupení kvalifikovanou osobou profesně k tomu povolanou, nikoli o zástupce, o němž se zmiňuje ustanovení § 27 o. s. ř. jako o "jakékoliv fyzické osobě, která má způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu", u níž jsou soudy podle odstavce druhého § 27 o. s. ř. zmocněny rozhodnout o tom, že její zastupování nepřipustí, neboť se nejedná o osobu k tomu způsobilou, nebo proto, že tato osoba opakovaně vystupuje v různých řízeních. Toto ustanovení má zjevně na mysli zabránit poškození práv osob zastupovaných činností "zástupců" z řad právních laiků, kteří by před soudem nebyli schopni kvalifikovaně hájit zájmy zastoupených.

V případě, kdy účastník zvolí kvalifikované právní zastoupení advokátem, soud je zákonem zmocněn toliko k posouzení, zda zájmy zastoupeného účastníka nejsou v rozporu se zájmy jeho zástupce (§ 32 o. s. ř.). Pokud tento rozpor soudy neshledají (jak se v posuzované věci stalo), nemohou účastníkem učiněné volbě právního zastoupení zabránit, neboť právo na právní pomoc je garantované na úrovni ústavně zaručených práv [čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. b), c), Úmluvy] a je jedním ze základních komponentů spravedlivého procesu. Tato ústavní záruka se přirozeně promítá i do procesních předpisů (§ 24, § 29 o. s. ř; § 2 odst. 13, § 33 odst. 1, § 35 a násl. trestního řádu). Je vždy věcí osoby, která v řízení vystupuje jako účastník, zda takto koncipovaného práva využije a kdy a koho z osob k tomu oprávněných svým zastupováním, resp. obhajobou, pověří. Za uskutečněnou volbu potom nese odpovědnost především ona sama.

V obecné rovině se v této souvislosti hodí připomenout, že stát, a tedy ani obecné soudy, nenesou v případě zvoleného (stejně jako v případě ustanoveného) zástupce odpovědnost za způsob provádění obhajoby, a dokonce ani za její nedostatečné vykonávání. Evropský soud pro lidská práva opakovaně judikoval, že advokacie je nezávislá na státu a výkon obhajoby je především otázkou vztahu mezi obviněným a obhájcem (srov. Tripedi v. Itálie, A č. 281-B, obdobně Imbroscia v. Švýcarsko, A č. 275), a proto není obecný soud oprávněn posuzovat "kvalitu" obhajoby či "nečinnost" obhájce, neboť obhajovanému nelze upřít právo na volbu procesní taktiky, jíž zamýšlí svůj záměr v řízení před soudem prosadit. Opak by totiž znamenal očividný zásah státní moci do ústavně zaručeného základního práva na obhajobu a zřetelně nežádoucí formu státní kontroly nad jeho výkonem (srov. nález Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 83/96

, publikovaný jako ÚS 87/1996).

Na druhé straně z práva svobodné volby obhájce současně vyplývá zástupcova povinnost podřídit výkon právního zastoupení podmínkám zákona a dbát při poskytování právní pomoci etických pravidel svého povolání.

Stěžovateli lze přisvědčit, že podle jednoho z pravidel pro výkon advokacie, které upravuje zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, advokát je povinen poskytnutí právních služeb odmítnout, jestliže a) v téže věci nebo ve věci související již poskytl právní služby jinému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá, nebo b) osobě, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o právní služby žádá, poskytl již v téže věci nebo věci související právní služby (§ 19 odst. 1 citovaného zákona). Na dodržováním těchto a řady dalších pravidel vymezených uvedeným zákonem nicméně nedohlíží stát, nýbrž samosprávná stavovská organizace advokátů, kterou je Česká advokátní komora, a to v rámci kárného řízení § 32 odst. 2 zákona o advokacii. Stěžovateli přitom nic nebránilo (ani nebrání), aby se s tvrzeními, které uvádí v nyní posuzované věci, obrátil na tuto instituci.

Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. rozhodnutí ve věci

sp. zn. III. ÚS 269/99

). V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy při interpretaci procesního předpisu postupovaly standardním způsobem, nikoli svévolně, a jejich závěr je namístě považovat za ústavně konformní. K porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, zaručujícího právo na spravedlivý proces, nemůže dojít jen tím, že stěžovatel nesouhlasí s právními závěry obecných soudů.

Stěžovateli nelze přisvědčit ani stran jeho námitky týkající se otázky absolutní neplatnosti smlouvy o právním zastoupení. V případě, že by obecné soudy shledaly rozpor mezi zájmy advokáta JUDr. K. a zájmy účastníka jím zastupovaného, došlo by k vyloučení takového zástupce přímo ze zákona, aniž by o tom soud vydával konkrétní rozhodnutí. Takový rozpor však obecné soudy v posuzované věci nezjistily. Otázkou platnosti smlouvy o právním zastupování se vzhledem k výše již vyloženým zásadám nahlížení obecných soudů na právní zastoupení advokátem obecné soudy dále zabývat nemohly.

Ustanovení čl. 38 Listiny, jehož porušení stěžovatel dále zmiňuje, upravuje právo na zákonného soudce a právo na veřejné projednání věci bez průtahů a v přítomnosti účastníka. Ústavní soud v souvislosti s napadenými rozhodnutími jeho porušení v případě stěžovatele neshledal.

Na základě shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2009

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu