Constitutional Court dismisses appeal claiming arbitrary judicial interpretation of commercial code and lack of predictability.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against lower court rulings regarding the invalidity of housing cooperative meetings. The applicant argued that the courts applied an arbitrary interpretation of the Commercial Code without providing a predictable legal basis, violating fundamental rights. The Court held that the lower courts' interpretations were logical, consistent, and aligned with established legal doctrine, thus constituting valid independent judicial reasoning rather than arbitrary discretion.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 231 odst. 4, 5 obchodního zákoníku; The Constitutional Court rejects constitutional complaints alleging arbitrary judicial interpretation or lack of predictability when lower courts provide logical, reasoned, and doctrinally consistent legal reasoning that aligns with established practice.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 1. prosince 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatele J. F., zastoupeného Mgr. Ditou Křápkovou, advokátkou se sídlem Obilní trh 4, 602 00 Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2009 č. j. 29 Cdo 3048/2007-220, usnesení Vrchního soudu Olomouci ze dne 27. února 2007 č. j. 8 Cmo 242/2006-162 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. února 2006 č. j. 9 Cm 12/2004-98, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. února 2006 č. j. 9 Cm 12/2004-98 ve spojení s usnesením Vrchního soudu Olomouci ze dne 27. února 2007 č. j. 8 Cmo 242/2006-162 byl zamítnut návrh stěžovatele na určení neplatnosti v usnesení blíže specifikovaných členských schůzí Bytového družstva Brno, Bezručova 7.
Tato rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž rozvedl své důvody, pro které se neztotožňuje s obecnými soudy provedeným výkladem § 231 odst. 4, 5 obchodního zákoníku, stanovami družstva, jakož ani výkladem v dané záležitosti relevantních (právních) úkonů. Vrchnímu soudu v Olomouci nadto vytkl, že na rozdíl od Krajského soudu v Brně opřel výrok svého rozhodnutí o jiný právní názor, čímž pro něj bylo jeho rozhodnutí překvapivé, jež nebylo možno předvídat. S tímto právním názorem totiž nebyl odvolacím soudem před vydáním potvrzujícího usnesení seznámen a nebylo mu umožněno se k němu vyjádřit.
Z těchto důvodů stěžovatel tvrdil, že se cítí být dotčen v ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k této úmluvě.
Stěžovatel se domáhal, aby Ústavní soud předmětná usnesení nálezem zrušil. Souběžně je napadl dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. září 2009 č. j. 29 Cdo 3048/2007-220 odmítl, když pro důvody v něm uvedené dospěl k závěru, že předmětné rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci neřeší otázku zásadního právního významu [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. V návaznosti na to stěžovatel rozšířil svůj stížnostní petit a aniž by rozhodnutí dovolacího soudu v řízení před Ústavním soudem obsahově čehokoliv výslovně vytkl, domáhal se jeho zrušení.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Dle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy v dostatečném rozsahu, logickým, přesvědčivým a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem vyložily důvody, které je k jejich výkladovým závěrům vedly. V důsledku toho stačí na obsah odůvodnění jejich rozhodnutí, jako ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, odkázat. Vyjádřeno poněkud jiným způsobem, o aplikaci jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat, se v daném případě nejedná (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci
sp. zn. III. ÚS 126/04
,
III. ÚS 303/04
,
II. ÚS 539/02
,
IV. ÚS 221/04
a další). Interpretace provedená obecnými soudy není výrazem svévole, je interpretací nestojící v rozporu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (srov. kupř. nálezy
sp. zn. III. ÚS 303/04
,
III. ÚS 677/07
,
IV. ÚS 1181/07
), přičemž ani není v daném případě projevem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (srov. nález
sp. zn. Pl. ÚS 85/06
), naopak na tento výklad ve své judikatuře Nejvyšší soud v dílčím rozsahu i konkrétně poukázal.
Důvodnou nebyla potom shledána ani výtka překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu judikatury Ústavního soudu, na niž stěžovatel odkázal (
sp. zn. I. ÚS 336/99
,
I. ÚS 122/05
). Jak uvedl Nejvyšší soud ve výše označeném usnesení, vůči němuž stěžovatel žádné výhrady výslovně nevznesl, otázkou, zda návrh na určení neplatnosti byl podán ve lhůtě určené zákonem, tj. otázkou spjatou s rozhodovacími důvody odvolacího soudu, se zabýval již soud prvního stupně a podrobně se k ní vyjadřovali oba účastníci.
Pro uvedené byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu