Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 1314/09 ECLI:CZ:US:2009:2.US.1314.09.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal claiming disproportionate prison sentence violates freedom and fair trial rights.

Geschäftsnummer II.ÚS 1314/09
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by R. M. against his two-year unconditional prison sentence for assault and rioting. The applicant argued that the sentence violated his rights to personal freedom and a fair process, citing mitigating factors like confession, compensation, and prior non-criminal records. The court ruled that general courts have exclusive authority to determine specific sentencing within statutory limits and that the penalty fell within the legal minimum, thus not constituting a disproportionate violation of constitutional rights.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; Ústavní soud nemá pravomoc přehodnocovat konkrétní trestní rozhodnutí obecných soudů, pokud trest spadá do zákonného rozsahu a není v rozporu s ústavními zásadami.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal proportionality of sentence unconditional prison term mitigating circumstances exclusive judicial authority statutory sentencing limits fair trial rights

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá shora uvedená rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod) a právo na spravedlivý proces (čl.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
1 a 2 Listiny základních práv a svobod) a právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
§ 23 odst. 1 tr. zákona
§ 31 odst. 1 tr. zákona
1, a § 31 odst. 1 tr. zákona.
čl. 90 Ústavy České republiky
V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na čl. 90 Ústavy České republiky, dle nějž jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
§ 222 odst. 1 tr. zákona
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zákona a trestným činem výtržnictví podle § 202 odst.
§ 202 odst. 1 tr. zákona
zákona a trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zákona, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu nepodmíněnému odnětí svobody v trvání 2 roků do věznice s dozorem.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. M., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Sadová 1585/7, Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009 sp. zn. 3 Tdo 232/2009, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2008 sp. zn. 5 To 522/2008 a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 27. 8. 2008 sp. zn. 10 T 54/2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá shora uvedená rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod) a právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zákona a trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zákona, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu nepodmíněnému odnětí svobody v trvání 2 roků do věznice s dozorem. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání zaměřené do výroku o trestu a právní kvalifikace skutku, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě podle § 256 tr. řádu zamítnuto. Dovolání stěžovatele podané na základě § 265b odst. 1, písm. g) tr. řádu bylo usnesením Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnuto.

Porušení svých ústavně zaručených práv shledává stěžovatel v uložení nepřiměřeného a neodpovídajícího trestu, tedy v porušení § 23 odst. 1, a § 31 odst. 1 tr. zákona. Okresní soud v Karviné v této věci vydal dvě meritorní rozhodnutí, z nichž prvním ze dne 21. 8. 2007, byl stěžovatel uznán vinným z pokusu spáchat trestný čin dle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 a § 202 odst. 1 tr. zákona a byl mu uložen trest ve výměře 2 roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu 4 roků a 6 měsíců a druhým na základě doplnění dokazování výslechem poškozené paní K., nalézací soud dospěl k jiné právní kvalifikaci, a to dle § 222 odst. 1 tr. zákona a uložil trest odnětí svobody v trvání 2 roků nepodmíněně. Soud prvního stupně i odvolací soud nedostatečně zohlednily okolnosti a předpoklady pro výrok o druhu a výši trestu, neboť se stěžovatel k činu doznal, spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, nahradil škodu způsobenou oběma poškozeným, zaplatil bolestné poškozené paní K., vyjádřil nad svým zkratovým jednáním upřímnou lítost a před spácháním onoho skutku vedl řádný život. V jeho případě rovněž platí fikce neodsouzení, neboť předchozí odsouzení byla zahlazena a přestupkovými řízeními mu ani v jednom z nich nebyla prokázána vina. Přesto soud k přestupkovým řízením významně přihlížel, byť vzhledem k zastavení řízení o nich tak činit nemohl. Za těchto polehčujících okolností a jejich řádného vyhodnocení měl nalézací soud ukládat trest výchovný, vykonávaný na svobodě, tedy trest odnětí svobody podmíněně odložený na přiměřenou zkušební dobu, odpovídající ustanovení § 23 odst. 1 tr. zákona a naplňující tak účel trestu stanovený trestním zákonem.

Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Námitky obsažené v ústavní stížnosti stěžovatel směřuje do sféry soudního určení výše a druhu trestu. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na čl. 90 Ústavy České republiky, dle nějž jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Obecný soud je tedy jediným, kdo je k takovému rozhodnutí oprávněn; trestní zákon mu může pro jeho rozhodování poskytovat alternativní možnosti, z nichž přísluší soudu právo výběru. Určujícím ustanovením pro uložení trestu je § 31 trestního zákona, který je nutno vykládat ve spojení s ustanoveními § 23, § 33 a § 34 trestního zákona.

Není úkolem Ústavního soudu a v zásadě není ani v jeho kompetenci závěry obecných soudů o přiměřenosti trestu přehodnocovat; jedná se o otázku, která spadá do sféry nezávislého soudcovského uvažování (srov. např. usnesení II. ÚS 647/06,

I. ÚS 91/08

). Při stanovení druhu a výměry trestu v konkrétních případech je rozhodování obecných soudů zcela nezastupitelné. Ústavnímu soudu - vzhledem k jeho postavení ve vztahu k soudům obecným - v zásadě nepřísluší vstupovat do hodnocení konkrétních, pro výši trestu rozhodujících skutečností, provedeného obecným soudem, není-li toto hodnocení v rozporu s požadavky ústavnosti; to však připadá v úvahu toliko v případě extrémního vybočení ze zásad pro ukládání trestu v tr. zákoně stanovených. Podle článku 39 Listiny základních práv a svobod jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. Pokud se obecný soud pohybuje při ukládání trestu v rámci zákonem stanovené sazby pro daný trestný čin držíce se při tom obecných zásad pro ukládání trestů (§ 31 a násl. tr. zákona), není ze strany Ústavního soudu důvodu nikterak do jeho rozhodování zasahovat.

V tomto ohledu v dané věci Ústavní soud žádné protiústavní pochybení nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, že se obecné soudy danou otázkou podrobně zabývaly, při úvaze o druhu trestu a jeho výměře braly v úvahu jak stupeň nebezpečnosti spáchaného trestného činu pro společnost, jeho provedení, tak i ostatní hlediska, jež jim stanovují zákonná ustanovení, a toto své hodnocení vzaly za základ při rozhodování o trestu.

Závěrem je třeba upozornit na to, že stěžovateli byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let (pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem) - přičemž podle § 222 odst. 1 trestního zákona lze pachatele odsoudit k trestu odnětí svobody na 2 až 8 - a že se jednalo o úhrnný trest za dva trestné činy. Stěžovateli byl tedy uložen trest na samé spodní hranici trestní sazby, a to, že byl uložen jako trest nepodmíněný, nelze posuzovat jako vybočení ze zákonem stanovených zásad pro ukládání trestů.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody stěžovatele, jichž se v ústavní stížnosti dovolává, zjevně porušeny nebyly, proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl..

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. listopadu 2009

Stanislav Balík

předseda senátu