Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 2491/09 ECLI:CZ:US:2009:2.US.2491.09.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses complaint as time-barred due to Supreme Court's discretionary review of evidence sufficiency.

Geschäftsnummer II.ÚS 2491/09
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint, ruling it inadmissible because the statutory deadline for filing was not met. The applicant challenged lower court decisions regarding unpaid transport fees, arguing violations of fundamental rights, while the Supreme Court had previously dismissed the appeal as inadmissible due to insufficient evidence. The Court determined that since the Supreme Court's decision involved discretionary assessment of evidence, the applicant's right to appeal was exhausted, making the subsequent filing period start from the Supreme Court's ruling rather than the lower court's decision.

Legislator-Regeste

KI-generiert

Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court; Law No. 99/1963 Coll., the Civil Procedure Code; The Constitutional Court must assess the admissibility of a constitutional complaint against a Supreme Court decision involving discretionary review; if the Supreme Court's decision is not bound by the assessment of the Constitutional Court under the relevant provision, the time limit for the constitutional complaint runs from the date of the Supreme Court's decision.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint admissibility time limit calculation discretionary review exhaustion of remedies Supreme Court decision fundamental rights violation civil procedure code

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court
Law No. 99/1963 Coll., the Civil Procedure Code
Law No. 83/2004 Sb.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert
III. ÚS 10/06
Constitutional Court dismisses constitutional complaint as untimely due to procedural delay in appeal process.
Běleš a ostatní proti České republice
nenárokové dovolání (rozsudek ve věci Běleš a ostatní proti České republice, rozsudek ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, oba ze dne 12.
Zvolský a Zvolská proti České republice
nenárokové dovolání (rozsudek ve věci Běleš a ostatní proti České republice, rozsudek ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, oba ze dne 12.
Rechtová proti České republice
2002, rozsudek Rechtová proti České republice ze dne 26.
II. ÚS 1417/08
Constitutional Court dismisses appeal due to missed deadline and improper legal grounds in civil execution case.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců a Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. C., zastoupeného Mgr. Jiřím Karpíškem, advokátem se sídlem v Praze 10, V Olšinách 10, proti výroku II., III. a IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2004 č. j. 35 Cm 201/2000-194, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2005 č. j. 35 Cm 201/2000-223, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 2006 č. j. 12 Cmo 147/2006-237 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009 č. j. 23 Cdo 2481/2007-277, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů pro tvrzené porušení jeho základních práv a svobod dle v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Městský soud v Praze rozsudkem (ve znění opravného usnesení) uložil žalované zaplatit žalobci (stěžovateli) částku 19 668,84 Kč s 15,4% úrokem z prodlení ročně od 1. 3. 2000 do zaplacení a žalobu stěžovatele co do výše 646 575,56 Kč s 15,4% úrokem z prodlení ročně od 1. 3. 2000 do zaplacení zamítl. Stěžovatel se v řízení domáhal zaplacení přepravného za navážku suroviny a vyvážku frakcí, které pro žalovanou provedl.

K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že mezi žalobcem a žalovanou byly uzavřeny smlouvy o přepravě věci v ústní formě podle § 610 obch. zák. Za podstatné považoval ustanovení § 611 obch. zák., podle něhož měl žalobce jako dopravce právo požadovat, aby mu žalovaná jako odesílatel potvrdila požadovanou přepravu v přepravním dokladu, záznamu o provedení přepravy, v tzv. stazkách. Pokud tak žalobce neučinil, zbavil se tím možnosti prokázat, jaké skutečné plnění žalované poskytl. Navržení svědkové (řidiči žalobce) nebyli podle názoru odvolacího soudu schopni a způsobilí takový relevantní důkaz nabídnout. Důkazem o provedených přepravách je ve smyslu § 611 obch. zák. přepravní doklad potvrzený odběratelem, což vyplývá z nutnosti zaznamenání veškerého poskytnutého plnění s největší přesností a konkrétností, aby bylo možné poskytnutí takového plnění fyzicky či fakticky odběratelem ověřit. Přepravní doklad potvrzený odesílatelem nelze plnohodnotně a věrohodně nahradit jinými důkazy, kupř. výslechy svědků apod.

Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovodil, že z obsahu dovolání, resp. z vylíčení důvodů dovolání je zřejmé, že stěžovatel toliko nesouhlasí s tím, že odvolací soud nepovažoval provedené důkazy za dostatečné k prokázání dovolatelem uplatněného nároku, uplatňuje tedy dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., podle něhož lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud konstatoval, že správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto námitek nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak již bylo výše uvedeno - přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu.

Ústavní soud se nejprve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti v poměru k rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu zjištěn nebyl.

Obsahem ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s meritem věci, jímž se však Nejvyšší soud nezabýval. V odůvodnění odmítavého rozhodnutí dostatečně vysvětlil závěr o nepřípustnosti podaného dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., resp. názor, že dovolací soud nemůže posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné, z pohledu stěžovatelem (obsahově) uplatněného důvodu. Tj. že nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Na podrobné odůvodnění uvedeného rozhodnutí lze - jako ústavně konformní - v tomto případě odkázat. V nyní posuzované věci pak možno zdůraznit i to, že stěžovatel konkrétní námitky (ve smyslu konkrétní protiargumentace) proti uvedenému postupu Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti ani nevznáší. Ústavní soud tak uzavírá, že zásah do práv stěžovatele zaručovaných shora označenými články Listiny základních práv a svobod samotným rozhodnutím dovolacího soudu neshledal, a proto v této části ústavní stížnost jako neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl.

Pokud jde o rozhodnutí soudů I. a II. stupně, je zřejmé, že stěžovatel pokládá ústavní stížnost proti nim směřující za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), kterážto podmínka však, jak plyne ze shora uvedeného, v daném případě splněna není. Kupříkladu již v usnesení Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 10/06

, na něž v podrobnostech i v tomto směru možno odkázat, dal Ústavní soud najevo, že v případě dovolání podaného s odkazem na ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., při uplatnění tzv. nezpůsobilého dovolacího důvodu, jak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě, dovolací soud prostor pro "uvážení" zjevně nemá. Na situaci, kdy stěžovatel v dovolání nepředestřel právní otázku, a nevytvořil tak Nejvyššímu soudu prostor pro uvážení o jejím případném zásadním významu, nedopadá postup Ústavního soudu dle § 72 odst. 4 zákon o Ústavním soudu. Jinými slovy, pokud posouzení přípustnosti dovolání nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, bylo nutno podle ust. § 72 odst. 3 cit. zák. šedesáti denní lhůtu k podání ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím soudu I. a II. stupně odvíjet již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k datu podání ústavní stížnosti nebyla tato zákonná lhůta stěžovatelem evidentně dodržena, a proto byla ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím soudů I. a II. stupně v záhlaví označeným podle § 43 odst. 1 písm. b) cit. zák. odmítnuta jako stížnost podaná po lhůtě zákonem stanovené. Lze dodat, že v ústavní stížnosti stran nákladových výroků napadených rozhodnutí obecných soudů stěžovatel ničeho konkrétního nenamítá.

Ústavní soud si je vědom judikatury Evropského soudu pro lidská práva, jež se ve vztahu k České republice zabýval podobným problémem souladu postupu Ústavního soudu s právem stěžovatele na přístup k soudu, a to při posuzování přípustnosti ústavních stížností v souvislosti s vyčerpáním mimořádného opravného prostředku (dovolání), jehož přípustnost závisí na uvážení dovolacího soudu - tzv. nenárokové dovolání (rozsudek ve věci Běleš a ostatní proti České republice, rozsudek ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, oba ze dne 12. 11. 2002, rozsudek Rechtová proti České republice ze dne 26. 6. 2008). Na výkladové a aplikační potíže vytýkané Evropským soudem pro lidská práva ovšem již reagovala rozsáhlá novelizace ustanovení § 72 a § 75 zákona o Ústavním soudu provedená zákonem č. 83/2004 Sb., jež nabyla účinnosti k 1. 4. 2004.

Ústavní soud podotýká, že je na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení, tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného (právního) zastoupení.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.

Ústavní soud dodává, že obdobně rozhodl ve své judikatuře např. usnesením

sp. zn. II. ÚS 1417/08

ze dne 7.1.2009 aj.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. listopadu 2009

Stanislav Balík

předseda senátu