Constitutional Court dismisses claim that right to criminal prosecution is a fundamental right under the Charter.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a Vietnamese national against the inactivity of police and prosecutors regarding his criminal report. The applicant argued that the authorities' failure to investigate violated his fundamental rights under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms and the Convention on Human Rights. The Court ruled that the right to demand criminal prosecution is not a subjective public right protected by the Constitution, as criminal proceedings are a matter of state authority between the state and the alleged offender.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The right to demand criminal prosecution is not a fundamental right protected by the Constitution, as criminal proceedings constitute a matter of state authority between the state and the alleged offender.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 1. prosince 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele CH. V. L., vietnamského státního příslušníka, zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno, o ústavní stížnosti proti nečinnosti orgánu veřejné moci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností navrhovatel napadl postup orgánů činných v trestním řízení, jímž bylo reagováno na jeho trestní oznámení a navazující úkony s ním spjaté. Poté, co nastínil rekapitulaci předmětné záležitosti, tvrdil, že tímto postupem byl dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a že jím došlo rovněž k porušení kautel plynoucích z čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR.
Z těchto důvodů navrhovatel požadoval, aby Ústavní soud vydal nález, jímž se Inspekci policie ČR, 11. oddělení a Okresnímu státnímu zastupitelství Brno-venkov jednak zakazuje pokračovat v porušování jeho základních práv na soudní a jinou právní ochranu spočívajícím v neúčinně vedeném šetření skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu, oznámených dne 6. 3. a 24. 4. 2009, nezákonném ukončení šetření na základě oznámení těchto skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu, a dále že se jim přikazuje učinit všechna potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin a vydat rozhodnutí v souladu s trestním řádem.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Dle § 72 odst. 1 písm. a) téhož zákona jsou oprávněni podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Jak bylo opakovaně konstatováno v ustálené judikatuře Ústavního soudu (srov. kupř. nálezy II. ÚS 303/05,
I. ÚS 1587/07
), právo domáhat se trestního stíhání fyzické či právnické osoby coby ústavně zaručené subjektivní veřejné právo platný právní řád nezná a nezakládá (k tomuto srov. kupř. již usnesení
sp. zn. I. ÚS 84/99
, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, s. 291). Řečeno poněkud jinými slovy, „z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho trestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh ,satisfakce’ v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá“ (takto již usnesení
sp. zn. II. ÚS 361/96
, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, s. 345).
Rámec uvedeného dopadá i na stěžovatelem k posouzení předloženou věc, včetně jejích dílčích aspektů, v důsledku čehož Ústavní soud jeho návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2009
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu