III.ÚS 2839/09 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem o návrhu A. H., zastoupeného JUDr. Petrem Živělou, advokátem se sídlem ve Vyškově, Puškinova 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2009, č. j. 5 As 42/2009-39, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2009, č. j. 29 Ca 27/2009-15, a usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2008,

sp. zn. III. ÚS 2112/08

, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

V návrhu, pojímaném jako ústavní stížnost podle ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), navrhovatel žádá, aby pro porušení označených článků Ústavy České republiky, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Listiny základních práv a svobod Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, včetně usnesení, jež sám dříve vydal.

Tímto usnesením Ústavní soud odmítl předchozí navrhovatelovu ústavní stížnost proti rozhodnutím správního orgánu a správních soudů, a to proto, že neodstranil vadu tohoto podání, spočívající v nedostatku povinného zastoupení advokátem [§ 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Žalobu navrhovatele proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu Krajský soud v Brně nyní rovněž napadeným usnesením jako nepřípustnou odmítl [§ 46 odst. 1 písm.a) s. ř. s.] s odůvodněním, že zasahovat do řízení před Ústavním soudem a posuzovat, zda jeho postup byl "nesprávný", není "v jeho pravomoci", a Nejvyšší správní soud následnou kasační stížnost zamítl; podrobně vysvětlil, proč byla právem žaloba krajským soudem pro nedostatek pravomoci odmítnuta, a jako nedůvodnou zhodnotil i žalobcovu výtku, vycházející z ustanovení § 51 s. ř. s., jakož i § 8 odst. 5 s. ř. s.

Navrhovatel v "ústavní stížnosti" namítá, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je "neústavní a nezákonné", neboť mu předcházelo "neústavní a nezákonné usnesení" krajského soudu, stejně jako "neústavní a nezákonné usnesení Ústavního soudu", jelikož "nemají zákonné náležitosti", neboť "nebyla vyhlášena jménem republiky", a o odmítnutí předchozí ústavní stížnosti rozhodl "neúplný senát"; Nejvyššímu správnímu soudu též vytýká, že "zjednodušil" kasační stížnost co do důvodů, pro kterou ji bylo možno podat a projednat.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Je na první pohled zřejmé, že v části, v níž ústavní stížnost směřuje -a to přímo - proti usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2008,

sp. zn. III. ÚS 2112/08

, jde zcela zjevně o návrh nepřípustný. Řízení před Ústavním soudem totiž vychází z koncepce koncentrovaného a specializovaného ústavního soudnictví, jež se - logicky, jakož i z jeho institucionální struktury - odbývá v režimu jednoinstančním, čemuž logicky odpovídá, že proti rozhodnutí o ústavní stížnosti podat ústavní stížnost další je vyloučeno.

Plyne též odtud, že proti rozhodnutí Ústavního soudu již zásadně (se zde nevýznamnou výjimkou podle ustanovení § 119 a násl. zákona o Ústavním soudu) není přípustný opravný prostředek žádný. Standardním poučením, obsaženým v rozhodnutí Ústavního soudu, že proti němu "není odvolání přípustné", se míní, že není přípustný jakýkoli opravný prostředek, ať by byl -v obecné rovině - dovozován z jiných procesních předpisů; vedle "odvolání" není přípustná ani "stížnost" ani "dovolání", a konečně ani "žaloba proti rozhodnutí správního orgánu", stejně jako "kasační stížnost" podle soudního řádu správního, jak se stěžovatel domníval.

Tím je předznamenáno i posouzení té části ústavní stížnosti, jíž jsou napadána rozhodnutí, vydaná soudy (zde správními) o těch opravných prostředcích, jež navrhovatel, ač nebyly přípustné, proti usnesení Ústavního soudu přesto podal. Je-li přezkum rozhodnutí Ústavního soudu vyloučen vůbec, nelze jej - již pojmově - připustit ani zprostředkovaně, otevřením možnosti hodnocení rozhodnutí, jimiž tuto zásadu obecné (správní) soudy vyjádřily ve svých výrocích a v jejich odůvodněních. I zde je tedy namístě závěr, že jde o návrh nepřípustný.

Jako takový byl soudcem zpravodajem podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (bez jednání) odmítnut.

Vzít v úvahu stěžovatelem vznesenou námitku podjatosti konkrétních soudců Ústavního soudu (ačkoli postrádá jakékoli odůvodnění a byla podána mimo rámec advokátního zastoupení) by mohlo být smysluplným jen tehdy, směřovala-li by též proti soudci, který je povolán o věci rozhodnout, a tak tomu zde není.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2009

Vladimír Kůrka v. r.

soudce zpravodaj