Constitutional Court dismisses constitutional complaint for non-exhaustion of remedies due to lack of appeal.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint and the associated legislative review request. The applicant failed to file a timely appeal against the lower court's judgment, which had become legally binding. Consequently, the court ruled that the applicant had not exhausted all available legal remedies required by law. The court therefore rejected the claim that the statute violated civil rights.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all procedural means provided by law for the protection of their rights.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného JUDr. Vladislavem Petrů, advokátem se sídlem Praha, Na Pískách 49, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 6. 2009 č. j. 12 C 162/2008-28, spojené s návrhem na zrušení „části § 35 zákona č. 160/2006 Sb.“, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek obecného soudu, vydaný v jeho občanskoprávní věci (o 150 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy), a to pro porušení jeho „občanských práv“ zásahem veřejné moci, a současně aby zrušil i ustanovení § 35 zákona č. 160/2006 Sb. v části „nejdéle však po dobu 6 měsíců“.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel (žalobce) se domáhal proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti přiznání přiměřeného zadostiučinění (ve výši 150 000 Kč) se zdůvodněním, že mu nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 4 C 274/2001 (průtahy) vznikla nemajetková újma.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 12. 6. 2009 č. j. 12 C 162/2008-28 žalobu zamítl, neboť uznal důvodnou námitku promlčení, již vznesla žalovaná. Poukázal na to, že řízení ve stěžovatelově věci sp. zn. 4 C 274/2001 skončilo pravomocně dne 22. 6. 2007, u žalované stěžovatel nárok uplatnil dne 3. 10. 2007, a žaloba byla podána dne 22. 8. 2008; nárok stěžovatele tedy byl – i s přihlédnutím k tomu, že promlčecí doba neběžela šest měsíců po dobu předběžného projednání – promlčen (§ 32 odst. 3, § 35 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v účinném znění), a to bez ohledu na to, že žalovaná stěžovateli (negativně) odpověděla až dne 25. 11. 2008.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že nárok uplatnil u Ministerstva spravedlnosti „bohatě včas v šestiměsíční lhůtě“, avšak ministerstvo ji vyřídilo teprve poté, co promlčecí doba uplynula. Tak, jak je upravena zákonem č. 82/1998 Sb., resp. jeho novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., jde podle stěžovatele o dobu „naprosto neodůvodněnou a diskriminační“, neboť „účastníky nutí k tomu, aby vynakládali další náklady na soudní výlohy a protahovali své soudní kausy“. Spor „prohrál výlučně na základě promlčení dle § 35 zákona č. 160/2006 Sb.“, a na tomto základě stěžovatel navrhl, aby toto ustanovení Ústavní soud zrušil.
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o Ústavním soudu“).
Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Tak tomu je v projednávané věci.
Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném, jak bylo výše řečeno, jen na hlediska ústavnosti.
Stěžovatel ve své věci disponoval opravným prostředkem k ochraně svých práv, jmenovitě odvoláním ve smyslu ustanovení § 201 a násl. o. s. ř., a byl o tom též soudem prvního stupně řádně poučen. Stěžovatel přesto odvolání nepodal, a ústavní stížností napadené rozhodnutí nabylo právní moci (dnem 1. 9. 2009).
Platí tedy i zde, že tím stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; tomu odpovídají i důsledky, jež předjímá výše citované ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost je tudíž ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl.
Je-li ústavní stížnost nepřípustná, nepřichází – již logicky – v úvahu, aby se mohl Ústavní soud věcně zabývat s ní spojeným návrhem, aby byla zrušena část ustanovení § 35 zákona č. 160/2006 Sb. (správně zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů); ten musel být, coby návrh závislý, odmítnut rovněž, a to podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, bylo vyloučeno, aby Ústavní soud mohl vyhovět žádosti stěžovatele, aby mu – se zřetelem k § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu – přiznal náhradu nákladů jeho právního zastoupení v řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu