Constitutional Court dismisses appeal on pretrial detention grounds, citing sufficient justification and lack of procedural excess.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a convicted extortionist challenging his pretrial detention. The applicant argued that his detention violated fair trial rights due to excessive duration and procedural flaws, including delayed notice of the appellate court's decision. The court ruled that the lower courts provided adequate, concrete reasons for detention based on the applicant's history of violent crimes and high risk of reoffending, which outweighed his liberty interests. Consequently, the decision was found to be within constitutional bounds and not an excessive interference with fair process guarantees.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint when the lower courts provide sufficient, concrete, and reviewable reasons for pretrial detention that are consistent with constitutional order and do not constitute an excessive interference with fair process guarantees.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. H., zastoupeného Mgr. Kamilem Tomanem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Škroupova 441, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2009, sp. zn. 2 To 49/2009, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 4. 2009, čj. 2 T 1/2008 - 4713, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností A. H. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále též "soud prvního stupně") pro porušení práva na spravedlivý proces.
Stěžovatel byl, rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 2. 2009, čj. 2 T 1/2008 - 4573, nepravomocně uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. a), b), c), d) trestního zákona (dále jen "TrZ" - ad I. bod 9 - 13, 16 - 18 výroku rozsudku), trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 TrZ (ad I. bod 11, 16) a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), b) TrZ (ad II.). Trestný čin vydírání měl spáchat, spolu s obžalovanými M. A. a O. P., šesti dílčími útoky a společně s dalšími spolupachateli se měl dopustit jednoho dílčího útoku tohoto trestného činu. Sám pak měl spáchat trestné činy ublížení na zdraví a nedovoleného ozbrojování. Těchto jednání se měl dopustit v období od roku 2001 do roku 2007, kdy měl násilným způsobem vymáhat finanční částky z neexistujících dluhů. Za to byl nepravomocně odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen trest propadnutí zbraní popsaných ve výrokové části rozsudku.
Shora uvedeným usnesením odvolací soud zamítl, jako nedůvodnou, stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) trestního řádu (dále jen "TrŘ") a současně nebyla přijata nabídka převzetí záruky za jeho další chování [§ 73 odst. 1 písm. a) TrŘ].
Stěžovatel nejprve poukázal na skutečnost, že je již vazebně stíhán déle jak třicet měsíců a uvedená délka je nepřiměřená uloženému trestu. Ve vztahu k uloženému trestu tvrdil, že soud prvního stupně pochybil, pokud mu uložil trest úhrnný namísto trestu souhrnného. K porušení práva na spravedlivý proces a na zákonný postup orgánů státní moci z důvodu závažných pochybení došlo i v jednotlivých usneseních o zahájení trestního stíhání. Předmětná usnesení policie byla podle názoru stěžovatele účelová, aby byla dodržena příslušnost krajského státního zastupitelství a krajského soudu. Nesouhlasil ani s postupem orgánů činných v trestním řízení při zproštění a ustanovení nového obhájce, ve kterém spatřoval porušení práva na obhajobu, dále při podání obžaloby, změně právní kvalifikace apod. Je přesvědčen o manipulaci s fakty pro účely jeho ponechání ve vazbě, zejména skutková zjištění soudů považuje za rozporná s provedeným dokazováním. V závěru tvrdil, že v současné době je stíhán vazebně jako jediný ze spoluobžalovaných. Podaná obžaloba je vinila z dvaceti šesti skutků. Stěžovatel byl nepravomocně shledán vinným pouze u devíti z nich, zatímco další spoluobžalovaný M. A. byl nepravomocně uznán vinným ze čtrnácti skutků. Z uvedeného je zřejmé, že rozsah společné trestné činnosti je u spoluobžalovaného M. A. vyšší. Ten přesto byl, na rozdíl od stěžovatele, z vazby propuštěn. Z toho stěžovatel dovozuje, že důvodem jeho ponechání ve vazbě je skutečnost, že využívá svá ústavně zaručená procesní práva. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 29. 9. 2009 uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl nepravomocně uznán vinným, Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 2 To 48/2009, zrušil. Důvodem měla být procesní pochybení v přípravném řízení.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
K argumentům stěžovatele, že v přípravném řízení bylo porušeno jeho právo na obhajobu, že jednotlivá usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání byla účelová, že soud prvního stupně pochybil uložením trestu úhrnného místo trestu souhrnného apod., Ústavní soud konstatuje, že při posuzování ústavních stížností, v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest, je vázán návrhem stěžovatele, který vymezuje předmět řízení před Ústavním soudem a vymezuje tak rozsah jeho přezkumu. Může se proto zabývat jen takovými námitkami, které mají vztah k navrhovanému petitu. Z toho důvodu se Ústavní soud zmíněnými obecnými tvrzeními nezabýval, neboť ve vztahu k nim se stěžovatel ničeho nedomáhal [§ 82 odst. 3 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu].
V tomto směru je vhodné, nad rámec řečeného, doplnit, že trestní řád dává stěžovateli možnost, již v průběhu přípravného řízení, adekvátně reagovat na pochybení a nesprávný postup policejního orgánu. Jestliže byl stěžovatel přesvědčen, že v jeho věci policejní orgán chybuje, že je porušováno jeho právo na obhajobu a že usnesení o zahájení trestního stíhání byla účelová, měl možnost požádat státního zástupce o odstranění závad v postupu policejního orgánu (§ 157a odst. 1 TrŘ). Pokud nepovažoval za zákonný ani postup dozorového státního zastupitelství, mohl požádat o dohled podle § 12c - § 12f zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Z odůvodnění ústavní stížnosti není zřejmé, zda stěžovatel těchto zákonných možností využil. Navíc, otázka zákonnosti trestního stíhání stěžovatele, tj. zda jednotlivá usnesení o zahájení trestního stíhání byla vydána v souladu s trestním řádem a splňují zákonem stanovené náležitosti, je předmětem rozhodování v řízení před soudem o meritu věci. To platí i o tvrzení o nesprávném postupu orgánů činných v trestním řízení při zproštění a ustanovení nového obhájce stěžovateli, změně právní kvalifikace, podání obžaloby a další. Tento závěr lze vztáhnout i na další tvrzení stěžovatele, že soud prvního stupně pochybil, pokud mu uložil trest úhrnný, ačkoli mu měl uložit trest souhrnný. Předmětem rozhodování o vazbě není problematika ukládání trestů. Tuto námitku měl stěžovatel možnost uplatnit v odvolání. Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že uvedené námitky stěžovatel může uplatnit v probíhajícím řízení před soudem prvního stupně, neboť odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o vině a tím i ve výroku o trestu.
Pokud jde o námitky stěžovatele k rozhodnutím o vazbě, Ústavní soud nejprve připomíná, že jako orgán ochrany ústavnosti je do vazebních rozhodnutí oprávněn zasáhnout tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem nebo jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zárukamiplynoucími z ústavního pořádku. V projednávané věci Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal. Pro úplnost je nutno dodat, že stěžovatel, vyjma argumentů napadajících rozhodování obecných soudů o meritu věci, sám neuvedl žádný argument proti trvání vazebních důvodů podle § 67 TrŘ či jiný konkrétní argument, jenž by vedl k závěru o porušení zákona a o nepřípustném zásahu do práva na osobní svobodu ve smyslu článku 8 Listiny základních práv a svobod. Takové skutečnosti nevyplývají ani z podkladového materiálu.
Ústavní soud zdůrazňuje, že důvodnost trestního stíhání, tj. odpověď na otázku, zda byl trestný čin spáchán a zda jej spáchal stěžovatel, je předmětem celého trestního řízení. Proto rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině. Vazbu je nutno chápat jako zajišťovací institut, který slouží k dosažení účelu trestního řízení. Je přirozené, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě, za současného zjištění (jak tomu bylo i v projednávané věci), že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutky, pro které je vedeno trestní stíhání, byly spáchány, mají znaky stíhaného trestného činu, jsou zřejmé i důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal právě obviněný, že existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v § 67 TrŘ a také, zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak, pokud to trestní řád umožňuje. Nevyžaduje se zcela nezvratná jistota o naplnění konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu. Z uvedeného bez jakýchkoli pochybností vyplývá, že obecné soudy v rámci rozhodování o vazbě tedy neřeší otázku viny a trestu. Proto nemohou hodnotit ve věci doposud opatřené a provedené důkazy jako soudy rozhodující o meritu věci, nebo dokonce provádět dokazování zaměřené ke zjišťování viny a tím předjímat konečné rozhodnutí. Hodnotí ve věci doposud shromážděné důkazy pouze pro účely rozhodování o vazbě. Otázka viny a případného trestu je úkolem obecného soudu až v rámci dokazování v hlavním líčení. Z tohoto důvodu je nepřípadnou i námitka stěžovatele, o niž opírá nedůvodnost vazby, že důkazní situace ve věci samé neumožňuje jednoznačné stanovisko o jeho vině.
Pokud jde o samotné odůvodnění vazebních rozhodnutí, Ústavní soud konstatuje, že z nich musí být zřejmé, že se soud náležitě zabýval všemi relevantními okolnostmi. Aby soud dostál ústavněprávnímu požadavku zdrženlivosti ve vazebních věcech a imperativu maximální šetrnosti k právům obviněného, musí výslovně, přehledně a logicky vysvětlit, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se obviněný bude chovat způsobem uvedeným v § 67 písm. a) až c) TrŘ, a to za podmínek stanovených v dovětku tohoto ustanovení (viz např. nálezy
sp. zn. III. ÚS 612/06
,
I. ÚS 585/02
).
V projednávané věci obecné soudy, při rozhodování o vazbě stěžovatele, postupovaly podle shora uvedených principů, i přes poněkud stručnější odůvodnění soudu odvolacího. Efektivita ochrany práv ze strany obecných soudů nespočívá v množství slov a vět použitých v odůvodnění rozhodnutí, nýbrž v jejich podstatě a kvalitě. Soudy, zejména soud prvního stupně, rovněž uvedly, proč je v daném případě vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení (§ 71 odst. 4 TrŘ) a ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze tohoto účelu dosáhnout jinak, tzn. proč nelze přijmout nabídku převzetí záruky zadalší chování stěžovatele ze strany jeho známé D. Š. [§ 73 odst. 1 písm. a) TrŘ].
Z napadených usnesení vyplývá, že obecné soudy shledaly důvody vazby útěkové [§ 67 písm. a) TrŘ] ve skutečnostech, že se stěžovatel nezdržuje na adrese svého trvalého pobytu, je osobou opakovaně trestanou pro závažnou trestnou činnost, nyní projednávané trestné činnosti se měl dopustit poté, co byl propuštěn z výkonu dlouhodobého trestu odnětí svobody, který mu byl uložen za obdobnou trestnou činnost. V neposlední řadě obecné soudy poukázaly na fakt, že je stěžovatel stíhán pro úmyslný trestný čin s trestní sazbou od pěti do dvanácti let. Jedná se tedy o skutečnosti, které zvyšují obavu, že se stěžovatel bude skrývat ve snaze vyhnout se trestnímu stíhání.
Stejně lze souhlasit s odůvodněním vazby předstižné podle § 67 písm. c) TrŘ. Důvodnost obavy z naplnění tohoto vazebního důvodu obecné soudy shledaly v mimořádně závažném charakteru, rozsahu a povaze stíhané trestné činnosti, ve skutečnosti, že stěžovatel touto trestnou činností získával patrně i jeden ze zdrojů svých finančních příjmů a při jednání s poškozenými sehrával výraznou roli. Obecný soud, za plného respektování presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), správně přihlédl i ke skutečnosti, že stěžovatel byl za obdobnou trestnou činnost již k dlouhodobému nepodmíněnému trestu odnětí svobody odsouzen.
Z těchto skutečností vyplynula reálná obava z možného opakování trestné činnosti, pro niž je stěžovatel stíhán, odůvodňující vazbu předstižnou. Obecné soudy srozumitelně popsaly reálně existující situaci, z níž vyplývá odůvodněná obava, že opakování trestné činnosti zmíněného druhu je u něj více než pravděpodobné (celkový vývoj trestné činnosti, pro niž je stíhán, její motivace, systematický charakter, fakt, že se kriminální činností zabýval ve větším rozsahu a od trestné činnosti jej neodradilo ani předchozí odsouzení pro stejnou trestnou činnost k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a skutečnost, že má sklony k páchání násilné trestné činnosti, za kterou byl opakovaně soudně trestán).
Jedná se tedy o konkrétní skutečnosti, na základě kterých obecné soudy dospěly k odůvodněnému závěru, že u stěžovatele je dána reálná obava naplňující důvody vazby útěkové i předstižné, z nichž je zřejmý požadavek veřejného zájmu, ospravedlňující ponechání stěžovatele ve vazbě, který převážil nad právem na osobní svobodu. Důvody zásahu do osobní svobody stěžovatele jsou v odůvodnění označených usnesení dostatečným způsobem rozvedeny, konkretizovány, řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodněny (§ 134 odst. 2 TrŘ, ve spojení s ustanoveními § 67 TrŘ a § 71 odst. 4, 6 TrŘ), kdy důvodem pro ponechání stěžovatele ve vazbě nebyl fakt, že využívá svá procesní práva, jak se snažil tvrdit v ústavní stížnosti. Nezbývá než zdůraznit, že výklad vazebních důvodů, který aplikovaly obecné soudy ve věci stěžovatele, je souladný s ústavním pořádkem a jejich postup při rozhodování o vazbě stěžovatele nelze považovat za exces z ústavněprávních garancí spravedlivého procesu a ústavní ochrany osobní svobody.
V projednávané věci nebylo zjištěno ani překročení zákonem stanovené maximální délky doby trvání vazby. V přípravném řízení je u shora uvedených trestných činů stěžovatele stanovena na jeden rok [§ 71 odst. 8 písm. c) TrŘ]. Stěžovatel byl zadržen dne 26. 1. 2007, do vazby byl vzat dne 27. 1. 2007 a obžaloba byla podána k soudu prvního stupně dne 23. 1. 2008. V řízení před soudem je maximální doba vazby stanovena na roky dva.
Pokud se týká námitky stěžovatele, že mu bylo rozhodnutí odvolacího soudu o stížnosti, které je předmětem řízení o ústavní stížnosti, doručeno až měsíc a půl po jeho vydání, Ústavní soud konstatuje, že k určitým prodlevám, zejména při doručování předmětného rozhodnutí, došlo. Toto nelze považovat za skutečnost, která by dosahovala ústavněprávní roviny.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2009
František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu