Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 1832/09 ECLI:CZ:US:2009:2.US.1832.09.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding execution costs appeal and procedural time limits.

Geschäftsnummer II.ÚS 1832/09
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint against a Supreme Court ruling denying an appeal regarding execution costs. The applicant argued that the lower courts violated fundamental rights by ordering execution without proper consideration of administrative errors. The Court held that the Supreme Court's reasoning was constitutionally sound and the appeal against costs was legally inadmissible. Furthermore, the Court dismissed the portion of the complaint targeting lower court decisions as filed outside the statutory time limit.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 236 odst. 1 o. s. ř.; § 238, § 238a, § 239 o. s. ř.; § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: Constitutional complaints against rulings on litigation costs are inadmissible as costs decisions are not final judgments on the merits; complaints must be filed within 60 days of the final remedy, or 60 days after a ruling declaring a previous remedy inadmissible if that ruling was based on judicial discretion.

Schlagwörter

KI-generiert
execution costs appeal admissibility of appeal constitutional time limit final judgment on merits procedural deadline

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 236 odst. 1 o. s. ř.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
§ 238 o. s. ř.
§ 238a o. s. ř.
§ 239 o. s. ř.
Podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. není dovolání proti výroku o nákladech řízení (exekuce) přípustné proto, že usnesení o nákladech řízení, a tedy ani o nákladech exekuce, v jejich taxativních výčtech uvedeno není.
§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu
Dle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst.
§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu
Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení obvodního a městského soudu Ústavní soud odmítl jako návrh podaný po lhůtě [ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert
II. ÚS 2740/04
II. ÚS 874/01

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. K., zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, U Výstaviště 9/229, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. 20 Cdo 3774/2007, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2007 sp. zn. 28 Co 5/2007 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. 13 Nc 28575/2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů uvedená v záhlaví. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 36 odst. 1 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Napadeným usnesením obvodního soudu byla nařízena exekuce na majetek stěžovatele jako povinného k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 12 673,50 Kč, nákladů exekuce a nákladů oprávněné, které budou v průběhu řízení stanoveny. V záhlaví uvedeným rozhodnutím odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, neboť shledal všechny podmínky potřebné pro nařízení exekuce na majetek stěžovatele - povinného - za splněné. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele směřuje proti usnesení odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a proto je dle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností v části, jíž je napadáno rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Pokud jde o citované rozhodnutí Nejvyššího soudu, považuje Ústavní soud jeho argumentaci a závěry za ústavně souladné. Konstatuje, že závěr dovolacího soudu, dle něhož dovolání v projednávané věci není přípustné ze zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. není dovolání proti výroku o nákladech řízení (exekuce) přípustné proto, že usnesení o nákladech řízení, a tedy ani o nákladech exekuce, v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení o nákladech exekuce (stejně jako usnesení o nákladech řízení) není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2005, pod poř. č. 70, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2003, pod č. 4).

Stěžovatel namítá proti napadenému usnesení dovolacího soudu, že jeho dovolání směřovalo nejen proti výroku o nákladech exekuce, ale proti rozhodnutí o samotném nařízení exekuce na majetek povinného. Ústavní soud však v závěru, že dovolání stěžovatele obsahově (argumentačně) oponuje toliko závěru (odvolacího soudu), že oprávněná má právo na náhradu nákladů exekuce (včetně nákladů právního zastoupení), neshledává prvek libovůle či svévole, pročež je takovýto závěr ústavně souladný. Stěžovatel totiž v odůvodnění dovolání argumentoval následovně: "dle názoru povinného spočívá Usnesení na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud neaplikoval ustanovení § 143 o.s.ř. a namísto aby přiznal náhradu nákladů řízení povinnému, který, byť neměl úspěch ve věci, svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu na nařízení exekuce, a proto má právo na náhradu nákladů řízení proti oprávněnému, přiznal náhradu nákladů řízení oprávněnému. Nesprávnost právního názoru Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího spatřuje tedy povinný v tom, že a) vyloučil užití ustanovení § 143 o.s.ř. a tedy že b) v pochybení oprávněného, které spočívalo v nesprávně sděleném čísle bankovního účtu, na které měl povinná plnit, nespatřuje důvod, pro který povinný podání návrhu na nařízení exekuce nezavinil (nezavdal k němu příčinu). Dle názoru povinného je věcí zásadního právního významu, zda administrativní pochybení oprávněného (písařská chyba), v jehož důsledku plnění poskytnuté povinným není připsáno na účet oprávněného, je liberačním důvodem ve smyslu ustanovení § 143 o.s.ř., resp. alespoň ve smyslu ustanovení § 150 o.s.ř...není možné, aby oprávněný, je-li povinným na chybu upozorněn, mohl, pokud tuto nenapraví (tedy pokud nesdělí povinnému správné číslo svého bankovního účtu), vznášet v rámci exekuce i nárok na náhradu jejích nákladů."

Usnesením Nejvyššího soudu tedy k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele zjevně nedošlo. Proto je ústavní stížnost v této části zjevně neopodstatněná.

Zbývající část ústavní stížnosti, jíž je napadeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2007 sp. zn. 28 Co 5/2007, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 9. 2006, je nutno považovat za návrh podaný zjevně po lhůtě k tomu určené.

Dle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1). Vzhledem k danému procesnímu stavu, kdy dovolání stěžovatele bylo odmítnuto jako nepřípustné ze zákona, bylo rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje - ve smyslu ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu - napadené usnesení Městského soudu v Praze. V projednávané věci se totiž nejednalo o rozhodnutí o dovolání dle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, o němž by bylo rozhodnuto tak, že nebyl přípustný z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu; pouze v takovém případě lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2007 sp. zn. 28 Co 5/2007 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 9. 2006 však byla podána k poštovní přepravě až dne 9. 7. 2009.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení obvodního a městského soudu Ústavní soud odmítl jako návrh podaný po lhůtě [ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. října 2009

Stanislav Balík

předseda senátu