Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 2139/09 ECLI:CZ:US:2009:3.US.2139.09.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal claiming judge bias and excessive trial length violated fundamental rights.

Geschäftsnummer III.ÚS 2139/09
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaints filed by two individuals against lower court rulings regarding their criminal conviction for extortion. The applicants alleged judge bias due to prior comments on similar cases, procedural errors like missing witness testimony, and excessive trial duration leading to disproportionate sentences. The court found no evidence of bias, noted that the lower courts adequately addressed procedural objections and sentencing factors, and determined the complaints did not meet the high threshold for constitutional violation.

Legislator-Regeste

KI-generiert

Law on the Constitutional Court; Charter of Fundamental Rights and Freedoms: The Constitutional Court dismisses constitutional complaints alleging judicial bias or procedural defects unless the applicant proves a clear violation of fundamental rights or an excessive deviation from established legal standards.

Schlagwörter

KI-generiert
judicial bias procedural defects excessive trial length disproportionate sentencing constitutional complaint fundamental rights criminal procedure

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Law No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court
Charter of Fundamental Rights and Freedoms
European Convention on Human Rights

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti, kterou podali stěžovatelé 1/ A. P. a 2/ Y. S., zastoupení JUDr. Helenou Martiňákovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Křivině 1363/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 8 Tdo 400/2009, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2008, č.j. 13 To 280/2008-994, a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 15. 5. 2008, č.j. 2 T 90/2005-941, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a ustanovení (dále jen "Listiny") a čl. 5 odst. 1, čl. 6 odst. 1, 2 a 3 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").

V ústavní stížnosti stěžovatelé vyslovují pochybnosti o nestrannosti soudce soudu prvního stupně Mgr. Marcela Lehečky, jež zdůvodňují tím, že předtím, než mu byla přidělena jejich trestní věc, rozsudkem sp. zn. 1 T 44/2005, dal "jednoznačně najevo" svůj názor o jejich vině, neboť ve věci V. B., odsouzeného pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., hodnotil též jejich postavení jakožto spolupachatelů. Vyslovují přesvědčení, že "v případě odlišného rozhodnutí v této věci oproti trestní věci vedené proti V. B. by soudce Mgr. Lehečka dal najevo svou neprofesionalitu z důvodů chybného předchozího rozhodnutí". Existenci důvodu pro vyloučení soudce podle § 30 odst. 1 tr. řádu stěžovatelé dovozují rovněž z tvrzených procesních vad, jmenovitě že o hlavním líčení nebyl pořizován zvukový záznam, že soud jim neumožnil vyjádřit se k provedeným důkazům a že opakovaným návrhům obhajoby na doplnění dokazování o výslech svědkyně T. L. a V. Bo. (který se v době konání hlavního líčení měl nacházet na Ukrajině ve vazbě) nebylo vyhověno. Stěžovatelé též upozorňují, že námitku podjatosti bezúspěšně vznesli již před nařízením hlavního líčení (bylo o ní rozhodnuto negativně), a poukazují i na to, že soudci Mgr. M. L. byla věc přidělena až na základě zvláštního rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl zrušen v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně. Posléze vytýkají obecným soudům rovněž "nepřiměřenou délku trestního řízení", jež trvalo čtyři roky, a v důsledku toho se jim uložené tresty "jeví jako neúčelné a nad rámec zákona přísně represivní" [srov. § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu per analogiam].

Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaných kopií soudních rozhodnutí se podává, že stěžovatelé byli rozsudkem Krajského soudu v Plzni uznáni vinnými trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a podle § 235 odst. 2 tr. zák. a za použití § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzeni k souhrnnému trestu odnětí svobody trvání dvou roků nepodmíněně, pro jehož výkon byli podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazeni do věznice s dozorem. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl u prvního stěžovatele zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 43 T 155/2006, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 67 To 275/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. U druhého stěžovatele byl stejně tak podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 43 T 81/2005, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 67 To 256/2006, a to se shodnými dalšími důsledky.

O odvoláních stěžovatelů rozhodl Krajský soud v Praze tak, že je podle § 256 tr. řádu (jako nedůvodná) zamítl, a jejich následná dovolání Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněná) odmítl.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Co do roviny skutkové platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Pro režim ukládání trestů v trestním řízení je pak příznačné, že poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení, a vyložit rozhodné podmínky nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně; pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru - jakož i v ostatních případech diskrece - až nezdůvodněný a nepředvídatelný exces (libovůle) posouvá věc do ústavněprávní roviny. V rozporu s požadavky spravedlivého procesu je konečně i rozhodnutí, jemuž chybí smysluplné zdůvodnění.

V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena ústavní stížnost stěžovatelů, a to jako zjevně neopodstatněná.

Předně je namístě uvést, že stěžovatelé opětovně uplatnili námitky, které adresovali již soudům obecným, a že odvolací soud i soud dovolací se s nimi adekvátně vypořádaly, a své závěry dostatečně a v přiléhavé podobě ve svých rozhodnutích vyjádřily.

K námitce stěžovatelů, že v jejich věci rozhodl vyloučený orgán (směřující proti soudci okresního soudu Mgr. Marcelu Lehečkovi) dovolací soud v souladu s ustálenou judikatorní praxí konstatoval, že pokud se soudce seznámil s některými skutkovými a právními otázkami věci předtím, než mu byla tato věc přidělena k projednání a rozhodnutí, v jiném řízení, o důvod k jeho vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení jít nemusí (srov. rozhodnutí č. 49/1995 Sb. rozh. tr., případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 6 Tdo 773/2005, ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1402/2005, jakož i usnesení ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 6 Tdo 416/2008); taková okolnost může nabýt významu až ve vztahu k hodnocení konkrétního procesního postupu soudce v řízení pozdějším, resp. důkazní a skutkové základny, z níž posléze vycházel. Své místo pak má i úsudek (projevený dovolacím soudem), že v odsuzujícím rozsudku proti V. B. nebylo v odůvodnění uvedeno nic, co by svědčilo o vyjádření osobního vztahu soudce ku stěžovatelům, a nejsou zde ani "okolnosti, v nichž by bylo možné shledávat, že v tomto rozhodnutí jmenovaný předseda senátu předjímal vinu dovolatelů mimo míru nutnou pro vyjádření viny spoluobviněného V. B.". Jinak řečeno, hodnocení jednání stěžovatelů zde (rozsahem a "kvalitou" právních a skutkových úvah) není natolik početné a specifické, aby objektivně ospravedlnilo jimi předestírané obavy (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 3. 2009 ve věci Poppe v. Nizozemsko, stížnost č. 32271/04 a contrario rozsudku ze dne 7. 8. 1996 ve věci Ferrantelli a Santangelo v. Itálie, stížnost č. 19874/92, resp. rozsudku ze dne 16. 11. 2000 ve věci Rojas Morales v. Itálie, stížnost č. 39676/98). Byť nemusí být mezi takovými situacemi hranice vždy zcela zřetelná, podstatné je, že závěry obecných soudů (jmenovitě soudu dovolacího) ji zjevně nepřekračují, resp. nepředstavují mimořádné vybočení z obvyklých (a předjímatelných) standardů.

K námitce opomenutého důkazu (svědeckými výpověďmi) lze z odůvodnění napadených rozhodnutí dovodit, že soud prvního stupně a odvolací soud neshledaly důvod vyslechnout označené svědky k posouzení průběhu kritického skutku za situace, kdy již byla z četných dalších důkazů učiněna zjištění dostatečná. Obecné soudy v podrobnostech rozvedly, proč navrhované doplnění dokazovaní měly za nadbytečné (srov. obsáhlou argumentaci obsaženou na s. 7-10 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nenastala tudíž situace, kdy provedení navrženého důkazu bylo odmítnuto bez věcně odpovídajícího odůvodnění, a z pohledu judikatury Ústavního soudu se proto o tzv. opomenutý důkaz nejedná (srov. např. již citované usnesení

sp. zn. III. ÚS 359/05

).

Jestliže stěžovatelé zpochybňují přikázání věci jinému senátu v jiném složení, pak Ústavní soud odkazuje (stejně jako ve jiných svých rozhodnutích) na čl. 38 odst. 1 Listiny, podle nějž sice nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, avšak "příslušnost soudu i soudce stanoví zákon". Pak je totiž zřejmé, že i případná výjimka ze zásady, je-li stanovena v zákoně, tuto příslušnost určuje regulérním způsobem; ustanovení § 262 tr. řádu právě umožňuje, při rozhodování o odvolání, společně s vrácením věci nalézacímu soudu nařídit projednání v jiném složení senátu (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2009,

sp. zn. III. ÚS 204/09

).

Že se obecné soudy k námitkám stěžovatelů vyjádřily adekvátně, platí rovněž co do jejich výhrady ohledně nepřiměřené délky trestního stíhání a odtud se odvíjející "neúčelnosti" a "represivnosti" uložených trestů, jelikož obecné soudy se otázce výše trestu věnovaly ve svých rozhodnutích podrobně, a zejména odvolací soud adekvátně vyložil, z jakých důvodů nebylo možno výhradám přisvědčit; vyslovené právní závěry jsou ostatně rovněž souladné s ustálenou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 5. 5. 2004,

sp. zn. II. ÚS 527/03

, ze dne 30. 10. 2003,

sp. zn. III. ÚS 217/03

, či ze dne 9. 9. 2004,

sp. zn. III. ÚS 95/04

, U 45/34 SbNU 431, a nález ze dne 31. 3. 2005,

sp. zn. I. ÚS 554/04

, N 67/36 SbNU 707). Obecným soudům nelze v tomto směru ničeho vytknout, neboť se přidržely i rozhodovací praxe Ústavního soudu a konstatovaný "časový odstup" od spáchání předmětného trestného činu (jakož i pobyt stěžovatelů ve vazbě, "trestní zachovalost" a podíl na spáchaném jednání) v řízení kompenzovaly uložením trestů na samé spodní hranici zákonné trestní sazby.

Lze tedy uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových zásad obecných soudů ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovatelům se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2009

Jan Musil

předseda senátu