Constitutional Court dismisses constitutional complaint against Supreme Court's rejection of appeal as procedurally inadmissible.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by Spring-Stav against the Supreme Court's decision to dismiss an appeal. The appellant argued that the Supreme Court improperly denied access to a court by failing to address substantive contract validity issues. The Court ruled that the Supreme Court correctly applied procedural rules and provided sufficient reasoning for deeming the appeal inadmissible under the Civil Procedure Code.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 237 odst. 1 písm. b) a c) občanský soudní řád; § 43 odst. 2 písm. a) zákon o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if the domestic court's decision on the admissibility of an appeal is properly reasoned and does not violate fundamental rights.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 24. září 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SPRING-STAV, spol. s r. o. "v likvidaci", se sídlem Plzeň, Hálkova 1203/32, zastoupené Mgr. Alicí Benešovou, advokátkou v Rokycanech, Míru 17, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 4. 2009 č. j. 32 Cdo 1137/2008-274, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností ze dne 10. 7. 2009 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2007. Stěžovatelka zrekapitulovala obsah napadeného rozhodnutí, kterým mělo být porušeno její základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K porušení uvedeného základního práva mělo dojít tím, že dovolací soud odmítnutím dovolání znemožnil stěžovatelce uplatnění jejího práva domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu.
Z ústavní stížnosti a z kopie napadeného usnesení bylo zjištěno, že dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelky, neboť došel k závěru, že dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci vůbec naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolací soud neshledal dovolání stěžovatelky jako přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní právní význam.
Stěžovatelka nesouhlasí se závěry dovolacího soudu, vyjádřenými v odůvodnění, které považuje za obecné a nedostatečné, čímž došlo ke snížení její právní jistoty.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Tvrzení stěžovatelky o porušení jejího základního práva ve smyslu čl. 36 Listiny nemůže obstát. Navzdory tvrzení stěžovatelky, obsažené v ústavní stížnosti, Nejvyšší soud své rozhodnutí o odmítnutí jejího dovolání řádně odůvodnil. Konstatoval, že neshledal, že by odvolací soud v předchozím řízení posoudil otázku platnosti smlouvy o dílo, uzavřené mezi účastníky, a práva na zaplacení části ceny díla, jejichž řešení stěžovatelka v dovolání napadala, v rozporu s hmotným právem. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, rozhodl, že dovolání stěžovatelky směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento opravný prostředek přípustný. Dovolací soud posoudil přípustnost dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními a své závěry o aplikaci těchto ustanovení uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí. Samotný nesouhlas stěžovatelky se závěrem odvolacího soudu o odmítnutí jejího dovolání nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces.
Napadené rozhodnutí neporušilo základní práva stěžovatelky a Ústavní soud neshledal důvod pro jeho zrušení.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky odmítl, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu