Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 1752/09 ECLI:CZ:US:2009:3.US.1752.09.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding court fees and fair trial rights under Czech Charter.

Geschäftsnummer III.ÚS 1752/09
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the applicant's constitutional complaint challenging lower court decisions on court fees. The applicant argued that the imposition of fees violated her right to a fair trial and property rights under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The Court found that the proceedings were conducted by independent judges following statutory procedures and did not constitute a violation of fundamental rights.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 36 odst. 1 Listiny; § 11 Listiny; The imposition of court fees pursuant to statutory provisions does not violate the right to a fair trial or property rights when the proceedings are conducted by independent judges in accordance with procedural laws.

Schlagwörter

KI-generiert
court fees constitutional complaint fair trial rights property rights procedural law

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
§ 11 Listiny základních práv a svobod
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu
Ze shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřovat se k odůvodněnosti této části ústavní stížnosti.
§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. P., zastoupené JUDr. Monikou Linhartovou, advokátkou se sídlem Široká 6, Praha 1, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2007 sp. zn. 51 Co 167/2007 a výroku III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. února 2007 sp. zn. 7 C 486/2001 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2009 sp. zn. 51 Co 141/2009 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. února 2009 sp. zn. 7 C 486/2001, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť při rozhodování o osvobození od soudních poplatků bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Toto porušení znamenalo zásah do majetkové sféry stěžovatelky a jako takové představuje i zásah do jejího vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. února 2007 sp. zn. 7 C 486/2001 bylo řízení zastaveno, neboť stěžovatelka vzala žalobu zpět a žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Dále bylo výrokem III. rozhodnuto, že žalobkyni se nepřiznává osvobození od soudních poplatků. Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. května 2007 sp. zn. 51 Co 167/2007 potvrdil usnesení soudu I. stupně jako věcně správné, kterým zamítl návrh na osvobození od soudních poplatků (III.) a rozhodl o nákladech řízení (I.).

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. února 2009 sp. zn. 7 C 486/2001 bylo stěžovatelce uloženo, aby zaplatila České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 10 soudní poplatek za odvolání ze dne 28. března 2003 ve výši 42.660,- Kč do 3 dnů od právní moci usnesení. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání k Městskému soudu v Praze, který usnesením ze dne 16. dubna 2009 sp. zn. 51 Co 141/009, potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně.

Stěžovatelka dovozuje, že soudní poplatek ji neměl být vyměřen v uvedené výši, neboť dle § 13 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), zaniká poplatková povinnost po uplynutí 3 let od konce kalendářního roku, v němž se stal splatným. Stěžovatelka nesouhlasila s tím, že odvolací soud neshledal námitku prekluze za důvodnou, neboť soud v tříleté promlčecí době neučinil žádný úkon směřující k vyměření nebo vymáhání poplatku, který by založil počátek běhu nové tříleté lhůty, nebo stěžovatelku vyzval, aby soudní poplatek zaplatila.

Rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků dle § 138 odst. 1 o. s. ř. ve věci stěžovatelky bylo vydáno více jak po pěti letech až v usnesení o zastavení řízení a za této situace soud přihlédl k majetkovým poměrům stěžovatelky založeným výsledkem řízení, v němž bylo o osvobození žádáno. Postup soudu byl v rozporu se zásadou předvídatelnosti práva a procesního postupu soudu, neboť o osvobození od soudních poplatků mělo být rozhodnuto v době podání žádosti. Podle názoru stěžovatelky její poplatková povinnost zanikla prekluzí, a proto navrhla, aby Ústavní soud zrušil všechna napadená rozhodnutí obecných soudů.

II. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny všechny formální předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2, § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a dospěl k závěru, že tomu tak není, neboť ústavní stížnost je v dané věci dílem opožděná dílem zjevně neopodstatněná.

Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně ústavně zaručeného práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); takovýmto rozhodnutím v posuzované věci je usnesení odvolacího soudu ze dne 10. května 2007 (Městský soud v Praze sp. zn. 51 Co 167/2007-161), a proto lhůta k podání ústavní stížnosti počala běžet dnem následujícím po 29. května 2007, kdy právní zástupkyni stěžovatelky bylo doručeno rozhodnutí odvolacího soudu. Byla-li však ústavní stížnost podána dne 2. července 2009 (svěřením zásilky k poštovní přepravě), je zřejmé, že zákonem stanovená lhůta nebyla zachována a že takto podaná ústavní stížnost je opožděná.

Zákon o Ústavním soudu neumožňuje Ústavnímu soudu prominout zmeškání lhůty k podání ústavní stížnosti a vyhovět žádosti stěžovatelky o meritorní projednání. Ze shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřovat se k odůvodněnosti této části ústavní stížnosti.

III. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem podústavního práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody" (např. nález

sp. zn. III. ÚS 269/99

, in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17., č. 33, vydání 1, Praha 2000, I. Díl, str. 235; nález

sp. zn. III. ÚS 84/94

in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, vydání 1, Praha 1995, I. Díl, str. 257).

Podstatou ústavní stížnosti je v daném případě nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením jejího osvobození od soudních poplatků dle ustanovení § 138 o. s. ř. v řízení zahájeném stěžovatelkou dne 15. listopadu 2001 o náhradu škody, kterou ji způsobil advokát při poskytování právní pomoci. Stěžovatelka při dopravní nehodě 13. září 1991 utrpěla škodu na zdraví v důsledku níž se stala plně invalidní. Nárok stěžovatelky nebyl v řízení uplatněn řádně a včas, v důsledku vznesené námitky promlčení, proto soud žalobu zamítl. Stěžovatelka již při podání žaloby o náhradu škody o zaplacení částky 713.269,80 Kč s přísl. požádala o osvobození od soudních poplatků.

Stěžovatelka podala odvolání proti zamítavému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. ledna 2003 (7C 4876/2001-48). Usnesením ze dne 7. dubna 2003 (7 C 486/2001-55) byla vyzvána, aby zaplatila soudní poplatek ve výši 42.660,- Kč, stěžovatelka tento soudní poplatek nezaplatila a požádala o osvobození od soudních poplatků. Usnesením ze dne 27. února 2007 (7 C 486/2001-148) osvobození od soudních poplatků ji nebylo přiznáno. Přestože stěžovatelka poplatek z odvolání nezaplatila, odvolací soud věc projednal, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k novému projednání. Soud prvního stupně se zabýval skutečností, že odvolací soud projednal odvolání, aniž by stěžovatelka zaplatila soudní poplatek, proto postupoval shodně jako když poplatková povinnost vzniká dle § 4 odst. 1 písm. e) až h) zákona o soudních poplatcích a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit poplatek rozhodnutím ze dne 19. února 2009 (7 C 486/2001-190).

Odvolací soud přezkoumal napadané rozhodnutí i postup soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné (51 Co 141/2009-195). Odvolací soud se vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky a uvedl, že pokud stěžovatelce nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků s podstatným odůvodněním, že stěžovatelka obdržela částku 2.000.000,- Kč, nelze dovodit, že je osobou natolik sociálně slabou, aby nemohla zaplatit soudní poplatek. Odvolací soud se vypořádal i s námitkou stěžovatelky prekluze dle ustanovení § 13 zákona o soudních poplatcích a dospěl k závěru, že vznesená námitka není důvodná. Pokud obecný soud nepřiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků a znovu ji vyzval k jejímu zaplacení, je taková výzva úkonem k vymáhání poplatku a běží nová tříletá lhůta (§ 13 odst. 2 věta prvá zákona o soudních poplatcích). Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2004 (25 Co 380/2003-75) byl předchozí rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc mu byla vrácena zpět. Z obsahu spisu je zjevné, že dosud neuplynulo deset let od konce kalendářního roku v němž byl poplatný úkon dokončen, proto pohledávka státu za stěžovatelkou prekludována není (str. 2).

Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, v souladu s ustanovením § 167 o. s. ř., jakými úvahami byly obecné soudy vedeny a na základě jakých skutečností shledaly důvody pro aplikaci relevantních právních předpisů. Argumentaci obecného soudu tak, jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah.

Ústavní soud dospěl k závěru, že nelze se stěžovatelkou souhlasit, že nebylo respektováno její právo na spravedlivý proces. Řízení probíhalo před nezávislými a nestrannými soudy, které postupovaly podle procesních předpisů, do nichž se promítají principy obsažené v Ústavě i v hlavě páté Listiny.

Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů ke stěžovatelkou namítanému porušení základních práv (čl. 36 odst. 1, čl. 11 Listiny), Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a dílem jako nepřípustnou odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a); § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 15. září 2009

Jiří Mucha v. r.

předseda senátu