Constitutional Court dismisses complaint regarding unequal treatment of land claim assignees versus original owners.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint challenging lower court rulings that denied him compensation land. The applicant argued discrimination against him as a successor in rights compared to original landowners, citing specific articles of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The Court held that the lower courts correctly applied binding precedent establishing that successors pursuing business goals do not qualify for the same state relief as original owners, rendering the complaint clearly unfounded.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as clearly unfounded when the applicant's arguments contradict established case law distinguishing between original owners and successors in rights regarding compensation land.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Ing. R. Z., zastoupeného JUDr. Veronikou Vlkovou, advokátkou se sídlem Bělehradská 14, Karlovy Vary, proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 4. 2007 č. j. 11 C 167/2006-55, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 2007 č. j. 12 Co 362/2007-79 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009 č. j. 28 Cdo 409/2008-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, tvrdíce, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na rovné postavení vyplývající z čl. 1 odst. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále právo na vlastnictví dle čl. 11 Listiny, konkrétně pak právo na rovné postavení subjektů vlastnického práva.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených dokumentů zjistil, rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 2007 č. j. 12 Co 362/2007-79 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 4. 2007 č. j. 11 C 167/2006-55, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele, na základě níž se domáhal, aby soud uložil žalovanému Pozemkovému fondu ČR povinnost uzavřít s ním smlouvu o převodu pozemků v žalobě blíže specifikovaných podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). V dané věci obecné soudy s odvoláním na platnou judikaturu Ústavního soudu shodně dovodily, že došlo k zániku práva stěžovatele na vydání náhradních pozemků dle § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a to ke dni 31. 12. 2005. Stěžovatel svůj nárok na poskytnutí náhradních pozemků odvíjel od smluv o postoupení pohledávek uzavřených s oprávněnými osobami. On sám nebyl původně oprávněnou osobou, případně dědicem této osoby, nevztahovalo se tedy na něj rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 6/05
ze dne 13. 12. 2005. Za právně bezvýznamnou odvolací soud shledal tu skutečnost, zda stěžovatel právo na vydání náhradních pozemků aktivně uplatňoval u Pozemkového fondu ČR, a také skutečnost, že stěžovatel neměl spekulativní záměr a chtěl využít předmětné pozemky k chovu koní a ovcí.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 3. 2009 č. j. 28 Cdo 409/2008-90 jako nepřípustné odmítl s tím, že dovoláním otevřené právní otázky nejsou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Obecnými soudy přijaté řešení označil za souladné s názory, jež byly vysloveny v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005,
sp. zn. Pl. ÚS 6/05
, a též opakovaně v judikatuře Nejvyššího soudu, kupříkladu v rozhodnutí ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007, rozhodnutí ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007, a rozhodnutí ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007.
Stěžovatel se tedy se svou stížností obrátil na Ústavní soud. Porušení svých základních práv a svobod přitom spatřuje v postupu obecných soudů, které při svém rozhodování vycházely z rozlišování rozdílného postavení dvou okruhů subjektů restitučních předpisů podle zákona o půdě, a to na straně jedné tzv. "přímých oprávněných a jejich dědiců" a na straně druhé "postupníků". I když si je stěžovatel vědom toho, že tento postup vychází ze závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005
sp. zn. Pl. ÚS 6/05
, publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 531/2005 Sb. a ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu svazek 39, nález č. 226, str. 389, jeví se mu takový postup diskriminační a v rozporu s právy a svobodami garantovanými ústavním pořádkem České republiky.
Stěžovatel dále odmítá označení "spekulanta s pozemky", neboť v pravomocně skončeném soudním řízení prý prokázal, že sice nabyl předmětné nároky podle zákona o půdě smlouvou o postoupení práv od "původního přímého restituenta", ale nikoli za účelem spekulace, nýbrž vždy veden snahou realizovat v předmětné lokalitě konkrétní podnikatelský záměr pro konečné využití pozemků k zemědělským účelům. Stěžovatel se proto za tímto účelem opakovaně účastnil soutěží o přidělení pozemků v rámci veřejných nabídek a podával žádosti o úplatný převod pozemků od Pozemkového fondu ČR, jakož i jednal o dalších možnostech uplatnění svých pozemkových nároků se zástupci předmětného fondu. Tyto aktivity nebyly z pohledu stěžovatele ovšem úspěšné. Důvodem byla jednak nedostatečná nabídka pozemků nabízených Pozemkovým fondem a dále skutečnost, že v konečné fázi měli přednost v případě veřejných nabídek nájemci předmětných pozemků. I v tomto ohledu se stěžovatel cítí být diskriminován.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její jádro tvoří polemika s nálezem Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 6/05
ze dne 13. 12. 2005. V něm učiněnými závěry pléna je však druhý senát Ústavního soudu vázán a neshledal důvod se od něj odchýlit ani na základě stížnostní argumentace. Nutno podotknout, že obsahově totožnou argumentací stěžovatele se již Ústavní soud zabýval, a to v usnesení ze dne 17. 7. 2008
sp. zn. III. ÚS 1426/08
a v usnesení ze dne 14. 5. 2009
sp. zn. II. ÚS 978/09
. V obou rozhodnutích Ústavní soud odkázal na již zmiňovaný nález
sp. zn. Pl. ÚS 6/05
, který řešil i právní postavení tzv. postupníků. Ve vztahu k jejich nárokům po postoupení pohledávky od původních restituentů bylo přijato stanovisko, že v takovém případě jde o obligační vztah, "přičemž pekuniární účely cese u postupníků jsou v daném případě odlišné od účelu vydání náhradního pozemku podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě původním restituentům".
Dále Ústavní soud v citovaných usneseních konstatoval, že "pokud bylo úmyslem státu ve smyslu preambule zákona o půdě zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v minulosti, jednalo se v první řadě o snahu obnovit původní vlastnické vztahy k půdě, neboť zákonodárce si byl vědom skutečnosti, že nejlepším hospodářem pečujícím o půdu je ten, který k ní má trvalý (nejen) vlastnický vztah. Oproti tomu není důvod, proč stejným způsobem přistupovat k postupníkům, kteří tím, že odkoupili nároky přímých oprávněných osob, "jen" realizují konkrétní podnikatelský záměr, jako je tomu v případě stěžovatele, se všemi riziky z toho vyplývajícími. Nelze tedy v tomto případě dovodit závěr o porušení rovnosti či o diskriminaci postupníků. Je možné ještě dodat, že při postoupení předmětných pohledávek si stěžovatel musel být vědom nejen možných výhod, nýbrž i rizika takovéto cese s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků Pozemkovým fondem ČR.
Obecné soudy tedy postupovaly ústavně konformně, pokud při svém rozhodování respektovaly judikaturu Ústavního soudu a dovodily zánik nároku stěžovatele coby postupníka na náhradní pozemek podle § 11 zákona o půdě. Jejich rozhodnutím nemohlo být tudíž zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Ústavnímu soudu s ohledem na výše naznačené nezbylo než projednávanou ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2009
Stanislav Balík
předseda senátu