Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 2006/09 ECLI:CZ:US:2009:4.US.2006.09.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal claiming violation of fair trial rights in criminal conviction. The court rejects the claim that evidence evaluation violated constitutional guarantees. The decision upholds the principle of judicial independence in fact-finding. The court finds no extreme inconsistency between findings and legal conclusions. The appeal is deemed clearly unfounded and rejected without oral hearing.

Geschäftsnummer IV.ÚS 2006/09
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the petitioner's constitutional complaint regarding criminal convictions for embezzlement and fraud. The petitioner argued that lower courts violated his fundamental rights and fair trial guarantees by evaluating evidence improperly. The court ruled that the principle of free evaluation of evidence belongs to the ordinary courts and cannot be reviewed by the Constitutional Court unless there is an extreme inconsistency between facts and legal conclusions. Since the lower courts properly documented their reasoning and respected procedural rules, the court found no constitutional violation and rejected the appeal as clearly unfounded.

Legislator-Regeste

KI-generiert

Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court; Article 90 of the Constitution; The Constitutional Court reviews only whether fundamental rights were violated, not the free evaluation of evidence by ordinary courts, unless an extreme inconsistency exists between factual findings and legal conclusions.

Schlagwörter

KI-generiert
free evaluation of evidence constitutional complaint dismissal fair trial rights judicial independence criminal conviction review extreme inconsistency standard ordinary court jurisdiction

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court
Article 90 of the Constitution
Law No. 140/1961 Coll., Criminal Code
Law No. 141/1961 Coll., Criminal Procedure Code

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci stěžovatele V. N., zastoupeného JUDr. Robertem Jonákem, advokátem AK Havlíčkův Brod, Žižkova 280, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 1652/2008, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 7. 2008 sp. zn. 5 To 23/2008 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 12. 2007 sp. zn. 6 T 8/2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 29. 7. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jakož i základní ústavněprávní kautely zakotvené zejména čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V záhlaví citovaným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. z."), trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. z., trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. z. a trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. z. [společně se stěžovatelem byl trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1 a odst. 3 písm. b) tr. z. uznán vinným též stěžovatelův syn; stěžovatelova dcera pak byla uznána vinnou ze spáchání trestného činu podvodu v souladu s § 250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) tr. z. a trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 a odst. 2 tr. z. a podle § 248 odst. 1 a odst. 3 písm. c) tr. z.]. Těchto trestných činů se stěžovatel podle krajského soudu dopustil v době, kdy byl jednatelem a zároveň ředitelem Statku Doubravka, spol. s r. o. V páchání trestné činnosti stěžovateli napomáhal jeho syn, jež působil v uvedené společnosti s ručením omezeným jako jednatel, a jeho dcera, která zde byla zaměstnána, jako hlavní ekonomka.

Proti prvostupňovému rozsudku se všichni tři odvolali. Vrchní soud v Praze napadené rozhodnutí (co se stěžovatele týká) zrušil ve výroku týkajícího se stěžovatelovy viny za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) tr. z. (bod 6 a 7 výroku prvostupňového rozsudku), dále ho zrušil v celém výroku o stěžovatelově trestu a ve výroku o náhradě škody, pokud jím bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. ř."), o stěžovatelově povinnosti zaplatit společně a nerozdílně s obžalovanou Hanou Knobovou (jeho dcerou) poškozenému Statku Doubravka, spol. s r. o., škodu ve výši 3.247.112,20 Kč.

Podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. pak Vrchní soud v Praze rozhodl znovu ve vztahu ke stěžovateli tak, že ho nově uznal vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 2 písm. a) tr. z.. a trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 tr. z., trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. z. a konečně trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. z. (trestnými činy zpronevěry byl stěžovatel přitom uznán vinným již rozsudkem prvostupňového soudu). Za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku, jakož i za trestné činy zpronevěry byl stěžovateli nově uložen trest. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal stěžovatel (jakož i obě jeho děti, které tímto rozsudkem rovněž byly odsouzeny) dovolání, jež bylo jak v případě stěžovatele, tak v případě jeho dětí, usnesením Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.

Proti tomuto usnesení Nejvyššího soudu, jakož i proti oběma jemu předcházejícím rozhodnutím vrchního a krajského soudu, podal stěžovatel tuto ústavní stížnost, jíž zejména namítá, že všechna rozhodnutí obecných soudů, pokud jimi byla vyslovena jeho vina jednotlivými trestnými činy, jsou vadná a odporují zákonu. Soudy rozhodující o podané obžalobě se podle jeho názoru ani v jednom případě nevypořádaly s jím uplatněnou obhajobou a zjevné rozpory v důkazech pominuly nebo je hodnotily jako nepodstatné a pro rozhodnutí o vině nevýznamné. Jednání popsaná ve výroku rozsudků krajského i vrchního soudu z hlediska formálního popisu podle stěžovatele vůbec nenaplňují skutkovou podstatu trestných činů, tedy ani těch, kterými byl stěžovatel uznán vinným. Postrádají popis zavinění vztahujícího se k jednotlivým znakům skutkové podstaty trestných činů a uvedení znaků, z nichž by se dala dovodit protiprávnost jeho jednání.

Ústavní soud prostudoval ústavní stížnost samu, jakož i tři napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález

sp. zn. III. ÚS 23/93

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález

sp. zn. IV. ÚS 188/94

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281).

Podle článku 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení § 125 tr. ř. a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extremním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. V daném případě tento extremní nesoulad Ústavní soud neshledal. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o stěžovatelově vině a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Na základě námitek stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před soudy všech stupňů. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno.

Protože stěžovatel v rámci ústavní stížnosti opakuje námitky, které již použil na svoji obranu v řízení před obecnými soudy a s nimiž se obecné soudy náležitě vypořádaly (srov. např. námitka stěžovatele týkající se nedostačujících formálních podpisů jednání stěžovatele uvedených ve výrocích soudů, údajně nenaplňujících skutkové podstaty trestných činu a na tuto námitku reagující odůvodnění v usnesení Nejvyššího soudu na straně 12), nepovažuje Ústavní soud za nutné jejich argumentaci opakovat a pro stručnost na ni odkazuje.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 1. září 2009

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu