Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 1346/09 ECLI:CZ:US:2009:4.US.1346.09.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial for rejecting repeated retrial requests in criminal case.

Geschäftsnummer IV.ÚS 1346/09
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by M. S. against lower courts' refusal to permit repeated retrial requests. The applicant argued that the courts violated his right to a fair trial and public hearing by failing to examine the value of new evidence or hear witnesses regarding damages. The court ruled that the lower courts properly addressed the arguments and that the procedural steps did not infringe upon fundamental rights, leading to the dismissal of the appeal.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may only intervene when lower courts violate fundamental rights, and complaints focusing solely on the merits of the case without demonstrating such a violation are inadmissible.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint retrial request fair trial rights public hearing criminal procedure fundamental rights inadmissible appeal

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky
čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a čl. 2 Protokolu č. 7 k ní

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Pavla Rychetského a Michaely Židlické, ve věci ústavní stížnosti M. S., zastoupeného JUDr. Ondřejem Davidem, PhD., advokátem se sídlem v Praze 4, K Safině 669, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. února 2009 sp. zn. 13 To 35/2009, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. června 2008 sp. zn. 0 Nt 529/2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Dne 22. května 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, splňující náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž zamítly jeho opakovaný návrh na povolení obnovy řízení.

Stěžovatel tvrdil, že tyto soudy jako orgány veřejné moci svým postupem a rozhodnutími porušily jeho základní práva zakotvená v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zejména se jedná o porušení jeho práva dle čl. 8 odst. 2 Listiny, které zaručuje, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Dále bylo porušeno jeho právo na nestranný a spravedlivý proces, což je v rozporu s Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), a to tím, že obecné soudy se vůbec nezabývaly otázkou výše vzniklé škody.

V postupu obou stupňů obecných soudů shledal stěžovatel zásah do svých práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 38 odst. 2 Listiny, tedy porušení práva na nezávislý a spravedlivý soudní proces, práva na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti. Jeho právo bylo porušeno tím, že soud nevyrozuměl poškozené o konání veřejného zasedání o obnově řízení v rozporu s trestním řádem (ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř.) a poukázal na konstantní judikaturu (rozhodnutí R 21/1991-1)). Porušení uvedených práv spatřoval stěžovatel především v pochybení nalézacího soudu, který nevyslechl svědky (G. S., D. S.), ačkoliv právě uvedení svědci, dle tvrzení stěžovatele, měli povědomí o vzniku a výši škody poškozenému K.

Dle tvrzení stěžovatele byla důvodem k zamítnutí návrhu právě absence uvedených svědeckých výpovědí poškozených, čímž byla porušena zmíněná ústavní práva stěžovatele.

II. Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 0 Nt 529/2007, ze kterého vyplynulo:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. září 2002 (33 T 79/2002) ve spojení s rozsudkem Krajského soudu ze dne 22. května 2003 (12 To 93/2003) byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 tr. zák., dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák., za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 8 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, dále k trestu propadnutí věci, a to razítka Městského soudu v Praze č. 22. Současně byl zavázán povinností k náhradě škody vůči poškozenému V. K. částkou 37.750,- Kč, poškozenému T. N. částkou 145.000,- Kč a vůči poškozenému M. Š. částkou 600.000,- Kč.

Stěžovatel dne 7. prosince 2007 podal návrh na povolení obnovy řízení v jeho trestní věci (12 To 93/2003), kterou Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 5. června 2008 sp. zn. 0 Nt 529/2007 zamítl.

Krajský soud v Praze stížnost stěžovatele přezkoumal a usnesením ze dne 3. února 2009 (13 To 35/2009-146) zamítl jako nedůvodnou.

III. Po zvážení výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti, a to z následujících důvodů:

Podle ustálené rozhodovací činnosti obecných soudů se v řízení o obnově nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu. Z toho rovněž vyplývá, že nikoli každá nová skutečnost či navrhovaný důkaz jsou způsobilé přivodit důsledky předvídané v § 278 tr. ř. Pokud obecné soudy v souladu s § 134 odst. 2 tr. ř. odpovídajícím způsobem odůvodní, proč nemohly stěžovatelem předkládané důkazy vést k povolení obnovy řízení, resp. proč předložené důkazy nepředstavovaly nové skutečnosti a důkazy ve smyslu § 278 odst. 1 tr. řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat závěry obecných soudů závěry svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy (srov.

sp. zn. III. ÚS 62/04

, U 19/33 SbNU 409;

sp. zn. IV. ÚS 178/03

, U 20/33 SbNU 417; aj.). Ústavní soud je totiž oprávněn zasahovat do ústavně vymezené pravomoci obecných soudů jen tehdy, představuje-li jejich rozhodnutí či jemu předcházející postup porušení základních práv a svobod (

sp. zn. I. ÚS 68/93

, N 17/1 SbNU 123).

Z argumentace stěžovatele, jakož i z obsahu napadených usnesení, je patrno, že stěžovatel prioritně napadal a napadá závěry rozhodnutí ve věci samé. To však není předmětem řízení, a proto se takto směřovanými námitkami nelze zabývat.

Prvostupňový soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyložil, že z části jde o důkazy, které byly soudu již dříve známé a jiné byly provedeny v předchozím řízení o obnově a ve svém důsledku fakticky s ohledem k tomu, že se stěžovatel doznal k trestné činnosti v přípravném řízení a na dostatek dalších usvědčujících důkazů, nemůžou mít pro povolení obnovy řízení v zásadě žádný vliv. V podstatě tvrzení stěžovatele stran nových a nových důkazů, které v řízení by měly být použity, vycházejí z jeho snahy jakýmkoli způsobem dosáhnout zvratu předchozího rozhodnutí (stěžovatel v průběhu let 2004 - 2007 podal celkem 4 návrhy na obnovu řízení v předmětné věci).

Odvolací soud sdílel názor soudu prvního stupně, že provádění navrhovaných důkazů nemůže mít za následek změnu předchozího rozhodnutí, nemá žádný vypovídací význam a právem byly tyto důkazy zamítnuty. Odvolací soud dospěl k závěru, že by to bylo jen opakováním toho, co již bylo v odůvodnění napadeného rozhodnutí obsaženo, a proto lze pro stručnost také na tuto část odkázat (usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2005 sp. zn. 13 To 120/2005; usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. ledna 2005 sp. zn. 0 Nt 506/2004; usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 33 T 79/2002). Obecné soudy se všemi stěžovatelovými návrhy zabývaly, podrobně vyložily, proč důvody pro obnovu řízení neshledaly, proto Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů zásah do práv stěžovatele.

Pokud jde o nijak nezdůvodněnou námitku stěžovatele, že věc nebyla projednána v přítomnosti poškozených, které blíže neoznačil, Ústavní soud podotýká, že čl. 96 odst. 2 Ústavy připouští zákonem stanovenou výjimku z jinak obecně platné zásady veřejnosti a ústnosti v řízení před soudy. Z koncepce čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě je dále patrno, že lidskoprávní rozměr zásady veřejnosti a ústnosti soudního řízení je dán zásadně jen u řízení ve věci samé. O to však v daném případě nešlo. Pokud tedy stěžovatel snad mínil, že soud při řízení o jeho stížnosti proti usnesení soudu prvého stupně jednal v nepřítomnosti poškozených, pak šlo o Ústavou předpokládanou a lidskoprávně akceptovatelnou výjimku ze zásady ústnosti.

Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 11. srpna 2009

Miloslav Výborný v. r.

předseda senátu