I.ÚS 1963/09 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 6. srpna 2009 v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ústavu pro strukturální politiku v zemědělství, a. s., se sídlem Zarybník 516, 594 42 Měřín, zastoupeného JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem Nádražní 21, 591 01 Žďár nad Sázavou, proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 9. 6. 2006 sp. zn. 8 C 380/2005, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 5. 2007 sp. zn. 61 Co 461/2006 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2009 sp. zn. 28 Cdo 4321/2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, splňující po doplnění i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, a to čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 Listiny, čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a základních principů demokratického státu, zejména principu rovnosti práv, principu právní jistoty a principu ochrany legitimního očekávání.

Rozsudkem Okresního soudu v Chebu bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem a Pozemkový fond ČR (dále jen "Fond") správcem předmětné nemovitosti v katastrálním území Cheb. Krajský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a stěžovatelovo dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné.

Podle stěžovatele mělo k porušení jeho ústavně garantovaných práv dojít tím, že obecné soudy shledaly absolutně neplatným převod předmětného pozemku Fondem na stěžovatele. Podle názoru obecných soudů byla zvýhodněna jedna z oprávněných osob na úkor ostatních, které byly naopak vyloučeny z možnosti získat právě tento pozemek. Stěžovatelova ústavní stížnost je založena na polemice s tímto právním názorem obecných soudů. Jak stěžovatel uvádí ve své ústavní stížnosti, podle jeho názoru nedošlo bez právního důvodu k zásahu do rovného postavení účastníků a postup Fondu neodporoval dobrým mravům.

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí porušila ústavně garantovaná práva stěžovatele, jak to stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá. Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu. Protože se obecné soudy při interpretaci ust. § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (dále jen "zákon o půdě") pečlivě držely kautel vymezených rozhodnutími Ústavního soudu, zejména pak nálezy

sp. zn. III. ÚS 485/02

(N 33/32 SbNU 303) a

Pl. ÚS 6/05

(N 226/39 SbNU 389), nemůže Ústavní soud namítanému tvrzení o porušení základních práv přisvědčit. Předně je možno ústavně aprobovat právní závěr Nejvyššího soudu (str. 4 napadeného usnesení), že smlouva o převodu daného pozemku není v plném souladu s ust. § 11 odst. 2 zákona o půdě a s ust. § 39 a § 524 o. z. jak tvrdil stěžovatel, neboť převáděný pozemek nebyl nabídnut formou veřejné nabídky. Jak v odůvodnění svého rozhodnutí přiléhavě konstatoval krajský soud, nelze "považovat za správný a dobrým mravům neodporující postup, kdy si jeden z mnoha oprávněných (v té době v Chebu existoval nárok na vydání náhradních pozemků 280 oprávněných osob!) vybere pozemek, zažádá o jeho převedení do vlastnictví, aniž by ohledně získání téhož pozemku dal Pozemkový fond ČR, spravující pozemky ve vlastnictví státu, stejnou šanci i jiným oprávněným osobám" (s. 4n. rozhodnutí krajského soudu). Je proto možno přisvědčit názoru obecných soudů, že v daném případě nebyla ostatním oprávněným osobám zaručena rovná práva v procesu převodu náhradního pozemku a že byl stěžovatel, který je navíc postupníkem, nikoliv původním restituentem, v rozporu s dobrými mravy upřednostněn. To stojí ve zjevném rozporu s účely, které zákon o půdě sleduje (zmírnění jen některých křivd, upřednostnění restitutio in integrum a přímých restituentů a jejich dědiců).

Ústavní soud proto uzavírá, že v postupu obecných soudů nenalezl žádná pochybení, která by svědčila o zásahu do ústavním pořádkem zaručených základních práv stěžovatele, a tak nebyl shledán důvod, pro který by bylo třeba napadená rozhodnutí zrušit. S ohledem na výše uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. srpna 2009

Vojen Güttler

předseda senátu