Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 1865/09 ECLI:CZ:US:2009:4.US.1865.09.2 KI-generiert

IV.ÚS 1865/09 · Ústavní soud České republiky

Geschäftsnummer IV.ÚS 1865/09
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

Ústavní soud rozhodl dne 5. srpna 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. F. A., zastoupeného JUDr. Petrem Matějkou, advokátem, AK se sídlem Lidická 23b, 602 00 Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 3. 2009 čj. 2 To 2/2009-3655 takto:

Legislator-Regeste

KI-generiert

IV.ÚS 1865/09 · Ústavní soud České republiky: Podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení práv ústavně zaručených v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2008 čj. 40 T 1/2005-3604, věc byla vrácena soudu prvního stupně a současně bylo nařízeno, aby věc projednal a rozhodl jiný senát.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 5. srpna 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. F. A., zastoupeného JUDr. Petrem Matějkou, advokátem, AK se sídlem Lidická 23b, 602 00 Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 3. 2009 čj. 2 To 2/2009-3655 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení práv ústavně zaručených v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2008 čj. 40 T 1/2005-3604, věc byla vrácena soudu prvního stupně a současně bylo nařízeno, aby věc projednal a rozhodl jiný senát.

Stěžovatel uvedl, že mu je kladeno za vinu, že se společně s J. K. dopustil trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 4 tr. zákona ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 6. 2006 zprostil oba obžalované obžaloby, k odvolání státního zástupce však byl zprošťující rozsudek ve vztahu ke stěžovateli zrušen a věc vrácena Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí. Stěžovatel byl v dalším řízení opakovaně zproštěn obžaloby rozsudky ze dne 9. 11. 2007, ze dne 5. 5. 2008 a ze dne 14. 11. 2008, rozhodnutí však nenabyla právní moci v důsledku odvolání státního zástupce, kterým Vrchní soud v Olomouci vždy vyhověl. Naposledy se tak stalo ústavní stížností napadeným usnesením.

Stěžovatel nezpochybnil právo Vrchního soudu v Olomouci postupovat ve smyslu § 262 tr. řádu, vyjádřil však přesvědčení, že odvolací soud svoje rozhodnutí o postoupení věci řádně a pečlivě neodůvodnil a stěžovatel je vnímá jako tlak na nalézací soud, aby dospěl k jinému než zprošťujícímu rozhodnutí.

Z napadeného usnesení přiloženého k ústavní stížnosti vyplynulo, že Vrchní soud v Olomouci zjistil vady v řízení, které předcházelo vydání zprošťujícího rozsudku, a v odůvodnění svého rozhodnutí se jimi podrobně zabýval. Na základě konstatování všech nesrovnalostí a rozporů, v odůvodnění usnesení popsaných na str. 11 - 17, Vrchní soud v Olomouci rozhodl jak shora uvedeno.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, vždy zkoumá, zda tato splňuje všechny zákonem požadované formální náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). To se týká podmínek ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, které vyžadují, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. např. nález

sp. zn. III.ÚS 62/95

, Sb. n. u., sv. 4, str. 243). Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak v této souvislosti představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.

Pokud tedy stěžovatel napadl rozhodnutí, kterým byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc vrácena nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí ve věci, bylo třeba na takovou ústavní stížnost nahlížet jako na nepřípustnou, neboť v průběhu následného řízení přísluší stěžovateli celá řada procesních nástrojů k ochraně jeho práv.

Ústavní stížnost napadající výrok, jímž byla věc přikázána jinému senátu, shledal Ústavní soud přípustnou. Po přezkoumání napadeného výroku z hlediska tvrzeného porušení práva na zákonného soudce dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní garance zakotvená v čl. 38 odst. 1 Listiny sice stanoví, že "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci", avšak zároveň také určuje, že "příslušnost soudu i soudce stanoví zákon". Vzhledem k tomu, že zákon stanoví příslušnost soudce, je zřejmé, že i případná výjimka, je-li stanovena v zákoně, tuto příslušnost určuje zákonným způsobem. Ustanovení § 262 trestního řádu umožňuje, při rozhodování o odvolání, společně s vrácením věci nalézacímu soudu nařídit projednání v jiném složení senátu.

Z napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci je patrné, že soud využil zákonné možnosti a dostatečně, v mezích ustanovení § 262 trestního řádu, tento svůj postup odůvodnil. Proto v něm nelze spatřovat rozhodování vybočující ze zásad trestního řízení. Vrchní soud v Olomouci přiměřeným způsobem popsal, jakými úvahami se řídil a z jakých konkrétních okolností při vyvození stěžovatelem kritizovaného závěru vycházel, pročež postačí na toto rozhodnutí odkázat, a to aniž by tím Ústavní soud hodlal jakkoliv prejudikovat další postup soudu nalézacího.

Z uvedených důvodů bylo proto nutno - mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků - ústavní stížnost odmítnout dílem podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a dílem podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 5. srpna 2009

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu