Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 1697/09 ECLI:CZ:US:2009:4.US.1697.09.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded regarding radio licensing conditions.

Geschäftsnummer IV.ÚS 1697/09
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by FTV Prima against administrative rulings denying a license modification. The company argued that the refusal violated its business rights and the principle of legal certainty, claiming the lower courts improperly treated frequency sharing as a programming composition issue. The court rejected these claims, finding the administrative reasoning logical and grounded in the statutory requirement for agreements on shared frequencies, thus concluding the complaint was clearly unfounded.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court must examine the admissibility of a constitutional complaint and may dismiss it as clearly unfounded if the lower courts have sufficiently explained their reasoning and the interpretation of subordinate laws does not violate constitutional rights or represent arbitrary discretion.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal radio broadcasting license shared frequency conditions clearly unfounded complaint administrative law review legal certainty principle business rights protection

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy
článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
§ 21 odst. 1 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb.
§ 21 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb.
§ 16 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 4. srpna 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti společnosti FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem Na Žertvách 24/132, 180 00 Praha 8 - Libeň, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou, AK Sokolovská 49/5, 186 00 Praha 8, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2009 č. j. 6 As 17/2008-140 a Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2007 č. j. 7 Ca 82/2007-78 a proti výroku II. rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 10. 1. 2007 sp. zn. 2006/1025/bar/FTV takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních soudů a správního orgánu s tím, že jimi byla dotčena na svém právu podnikat zaručeném článkem 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), právu na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy soudem dle článku 36 odst. 2 Listiny a že byla porušena zásada zákonného omezení základních práv a svobod stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.

Z ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že stěžovatelka podala správní žalobu proti výroku II. rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen "Rada") ze dne 10. 1. 2007 sp. zn. 2006/1025/bar/FTV, jímž nebyl stěžovatelce udělen souhlas ke změně licenčních podmínek dle ustanovení § 21 odst. 1 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, a to změny připojovacích časů na kmitočtech, které stěžovatelka sdílí s provozovateli regionálního televizního vysílání (dále jen "regionální provozovatelé"), neboť bez dohody s nimi nelze rozhodnout o změně. Stěžovatelka namítala, že dle ustanovení § 21 odst. 3 citovaného zákona Rada souhlas neudělí pouze tehdy, pokud by změna vedla k neudělení licence na základě veřejného slyšení, přičemž dle ustanovení § 16 odst. 2 citovaného zákona je veřejné slyšení určeno k projednání otázek týkajících se programové skladby, jímž změna připojovacích časů není. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 12. 2007 č. j. 7 Ca 82/2007-78 stěžovatelčinu žalobu zamítl s odůvodněním, že bez souhlasu regionálních provozovatelů nelze stěžovatelce vyhovět a že uvedená změna by vedla k neudělení licence na základě veřejného slyšení, neboť z hlediska regionálních provozovatelů se jedná o programovou skladbu. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. 3. 2009 č. j. 6 As 17/2008-140 kasační stížnost zamítl. Dovodil, že Rada je oprávněna zamítnout žádost o souhlas se změnou licenčních podmínek, pokud by za týchž podmínek licenci vůbec neudělila; důvodem pro zamítnutí byla absence dohody stěžovatelky s regionálními provozovateli o vysílání na sdílených kmitočtech, což odporovalo původní licenční podmínce o povinnosti stěžovatelky strpět regionální vysílání, které tak nebylo zajištěno z důvodu neexistence vzájemné provázanosti vysílání.

Stěžovatelka zastává názor, že v řízení o změně licenční podmínky ve vztahu k připojovacím časům regionálních provozovatelů nemůže být vycházeno z úvahy, zda by taková změna vedla či nevedla k neudělení licence na základě veřejného slyšení, jelikož rozhodnutí o změně připojovacích časů není předmětem veřejného slyšení. Omezení své podnikatelské svobody stěžovatelka spatřuje v nestanovení připojovacích časů regionálních provozovatelů najisto, jež má za následek zejména nemožnost sestavovat vysílací program, dojednávat zakázky se zadavateli reklam a riziko odlivu diváků.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a řádně zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález

Pl. ÚS 85/06

, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

Obecné soudy dostatečně a detailně vysvětlily, z jakého důvodu považují námitky stěžovatelky za liché. Výklad a aplikace příslušných ustanovení zákona č. 231/2001 Sb., včetně jejich vzájemné provázanosti, jež stěžovatelka ve své ústavní stížnosti kritizuje, nepostrádá rozumný a logický základ, netrpí žádnými diskrepancemi a ani jej nelze považovat za arbitrární či nerespektující požadavek spravedlnosti, pročež nebylo možno shledat porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. Stojí za povšimnutí, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky, které již vznesla v řízení před obecnými soudy, z čehož je patrno, že usiluje o pouhý přezkum napadených usnesení v další instanci, jíž však Ústavní soud není, poněvadž - jak již výše uvedeno - jeho úkolem je ochrana ústavnosti.

Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. srpna 2009

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu