Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding denial of court-appointed lawyer due to insufficient income and debts.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint against the Regional Court's refusal to appoint a lawyer. The applicant argued that the court's reliance on his debts and income violated his right of access to court, claiming the debt consideration lacked legal basis. The Court held that the lower courts correctly assessed his financial situation and that the statutory conditions for appointing counsel were not met, finding no violation of constitutional rights.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 30 občanského soudního řádu; § 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod: The refusal to appoint a lawyer does not violate the right to legal representation if the applicant fails to meet statutory financial criteria and the lower courts provide a reasoned assessment of their economic circumstances.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 13. srpna 2009 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. D., zastoupeného JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem v Ostravě, Dvořákova 26, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 5. 2009 č. j. 8 Co 299/2009-24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností ze dne 12. 6. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 5. 2009 č. j. 8 Co 299/2009-24. Dle stěžovatele bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, resp. právo na přístup k soudu v důsledku neustanovení zástupce. Stěžovatel konkrétně namítl, že odvolací soud jej vyzval ke sdělení, jak bylo naloženo s částkou vyplacenou státem stěžovateli na náhradě škody, avšak po sdělení stěžovatele soud potvrdil prvostupňové usnesení s poukazem na dostatečný pravidelný příjem stěžovatele (plný invalidní důchod) a s tím, že nelze přihlížet k dluhům stěžovatele. Stěžovatel namítá, že závěr odvolacího soudu o tom, že nelze přihlížet k dluhům, nemá oporu v zákoně, představuje nesprávnou interpretaci § 30 občanského soudního řádu, a tím i odepření přístupu k soudu.
Z předložené kopie napadeného usnesení Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 17. 2. 2009 č. j. 80 Nc 7/2008-15 zamítl žádost stěžovatele (žalobce) o ustanovení zástupce z řad advokátů. K odvolání stěžovatele prvostupňové rozhodnutí potvrdil Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 12. 5. 2009 č. j. 8 Co 299/2009-24. Oba soudy dospěly k závěru, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků, a tím ani jednu z podmínek pro ustanovení advokáta (§ 30 a § 138 občanského soudního řádu). Tento závěr soudy dovodily ze zjištění, že stěžovatel pobírá invalidní důchod ve výši 9 052,- Kč, resp. 7 780,- Kč z důvodu exekučního srážení dluhu u ČSOB, a. s., nemá žádné vyživovací povinnosti, a bylo mu vyplaceno odškodnění (imateriální zadostiučinění) státem dne 17. 8. 2005 ve výši 155 000,- Kč, které daroval příbuzným, a dne 8. 9. 2007 ve výši 53 000,- Kč, které spotřeboval k podání žalob u soudu. Prvostupňový soud navíc uvedl, že není zřejmé, v jaké věci konkrétně stěžovatel usiluje o ustanovení zástupce, když toliko obecně poukazuje na nároky na náhradu škody za průtahy ve spisech u Okresního soudu v Ostravě.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí obecného soudnictví a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze v případě porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Děje se tak zejména v případech, kdy právní závěry obecného soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva a svobody. Takový exces však Ústavní soud v dané věci neshledal.
Stěžovatel se v podstatě dovolává práva na přístup k soudu tím, že tvrdí odepření práva na právní pomoc. Článek 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zakotvuje právo na to, aby se každý mohl nechat v řízení zastupovat osobou s právnickým vzděláním, která účastníku poskytne potřebnou právní pomoc tam, kde je jí potřeba. Toto právo však neobsahuje požadavek na to, aby právní pomoc byla zajištěna rozhodnutím soudu a bezplatně. Ustanovení advokáta dle § 30 občanského soudního řádu není pravidlem, naopak jde o postup, jenž má chránit ty účastníky řízení, kterým osobní a majetkové poměry neumožňují hradit si náklady právního zastoupení (jde v podstatě o umožnění přístupu k soudu i sociálně "slabším"). Porušením práva na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod proto není, zamítnou-li obecné soudy žádost účastníka o ustanovení zástupce tam, kde se řádně zabývaly poměry účastníka (účastník však nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno) a své závěry, že účastník nesplňuje podmínky pro ustanovení advokáta, řádně odůvodní.
Tak tomu bylo i v dané věci. Obecné soudy evidentně řádně posoudily skutečnosti, které stěžovatel uvedl na podporu své žádosti o ustanovení advokáta. Ústavní soud má za to, že soudy dostatečně odůvodnily svůj závěr, že stěžovatel není osobou, jež by z důvodů sociálních nemohla uplatnit své právo u obecného soudu bez ustanoveného advokáta, resp. osobou, jež by splňovala podmínky pro ustanovení advokáta. Na základě námitek stěžovatele poukazuje Ústavní soud na to, že na závěr odvolacího soudu o nemožnosti přihlížet k dluhu stěžovatele nelze (v této věci) nahlížet izolovaně od ostatních zjištěných skutečností, jak jsou výše uvedeny (ať již tyto skutečnosti stěžovatel soudu sdělil v prohlášení o osobních a majetkových poměrech nebo později v odpovědi na výzvu soudu). Neustanovení advokáta soudem přitom ještě nepředstavuje zamezení právní pomoci zástupcem zvoleným stěžovatelem.
Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, resp. na přístup k soudu, proto postupoval tak, že ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2009
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu