Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 1624/07 ECLI:CZ:US:2009:4.US.1624.07.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal for non-exhaustion of remedies and procedural delay in civil defamation case.

Geschäftsnummer IV.ÚS 1624/07
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a plaintiff against civil court rulings regarding a defamation case. The court found the appeal to the Supreme Court inadmissible because it lacked a clear target and failed to exhaust necessary procedural remedies. Consequently, the complaint was dismissed as both clearly unfounded regarding the Supreme Court's decision and procedurally delayed concerning the lower courts' judgments.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 72 of the Act on the Constitutional Court; § 75 para. 1 of the Act on the Constitutional Court; The Constitutional Court's jurisdiction is subsidiary and requires the exhaustion of all ordinary legal remedies, including their substantive effectiveness, before reviewing the constitutionality of lower court decisions.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint exhaustion of remedies procedural delay civil defamation substantive exhaustion Supreme Court appeal subsidiarity principle

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 72 of the Act on the Constitutional Court
§ 75 para. 1 of the Act on the Constitutional Court
§ 43 para. 2 letter a) of the Act on the Constitutional Court
§ 43 para. 1 letter b) of the Act on the Constitutional Court

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci stěžovatele P. B., právně zastoupeného advokátem JUDr. Milanem Hulíkem, Bolzanova 1, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 13. 2. 2007 sp. zn. 2 T 118/2005, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 2. 2005 sp. zn. 31 To 432/2005 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2007 sp. zn. 5 Tdo 135/2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 27. 6. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. 2T 118/2005 uznán tím, že fyzicky a verbálně napadl svého souseda J. S. O odvolání proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec tak, že pouze zrekapituloval provedené důkazy a následně jej zamítl.

Proti výše uvedeným rozhodnutím podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, které však bylo odmítnuto, neboť bylo shledáno nepřípustným. Nejvyšší soud však nepřezkoumal věc meritorně, protože dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno proti rozsudku soudu odvolacího, ale toliko proti soudu prvního stupně. Tento postup považuje stěžovatel za ryze formalistický. Je sice pravdou, že stěžovatel nechal vypracovat dovolání v době, kdy ještě neměl k dispozici rozhodnutí odvolacího soudu, ale v závěru svého dovolání navrhuje zrušit jak rozsudek okresního soudu, tak i usnesení krajského soudu. Z toho je patrné, že jeho dovolání směřovalo i proti rozhodnutí krajského soudu. Pokud stěžovatel v dovolání argumentoval proti rozhodnutí soudu prvního stupně, tak tomu bylo především z toho důvodu, že jedině toto rozhodnutí obsahovalo věcné zdůvodnění rozsudku, jedině toto rozhodnutí obsahovalo právní zdůvodnění a jedině s rozsudkem okresního soudu bylo možné polemizovat, neboť usnesení krajského soudu bylo prosto jakékoli věcné i právní argumentace a nebylo řádně zdůvodněno. V dalším pak stěžovatel polemizuje s důkazy a jejich hodnocením provedených obecnými soudy.

III. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-

-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.

Dle náhledu Ústavního soudu je v předmětném případě třeba se zabývat v prvé řadě napadeným usnesením Nejvyššího soudu, neboť toto je klíčem k přezkoumání rozhodnutí nižších soudů. Z odůvodnění usnesení je zřejmé, že Nejvyšší soud vyšel při svém rozhodování ze skutečnosti, podle níž brojil stěžovatel ve svém návrhu výlučně proti rozsudku okresního soudu. Napadl toliko skutkové a právní závěry učiněné soudem prvního stupně, aniž by jejich prostřednictvím brojil proti rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž žádné vady nevytkl.

Dovolání k Nejvyššímu soudu představuje mimořádný opravný prostředek, pro jehož uplatnění musí být ze strany navrhovatele naplněny základní formální předpoklady. Jednou z takovýchto podmínek řízení je též obligatorní zastoupení advokátem, přičemž důvody pro tento postup lze hledat jednak v řadě odlišností řízení samotného a jednak v požadavku na kvalifikovanou právní pomoc, která by měla zajistit odbornou úroveň podání. Odhlédnuto od toho, že z dovolacího petitu není po formálně právní stránce zřejmé, které rozhodnutí má být zrušeno, lze jen stěží považovat uvedení takového rozhodnutí v dovolacím petitu za dostatečný důvod pro jeho zrušení. Jinými slovy řečeno materiální stránka "napadeného" rozhodnutí zůstala v projednávaném případě zcela stranou a Nejvyššímu soudu tak na jeho postupu není čeho vytknout.

Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Zmíněným vyčerpáním opravných prostředků nelze tedy rozumět toliko jejich formální podání, ale též jejich materiální naplnění, které může vést, alespoň v teoretické rovině, ke změně dosavadního procesního stavu řízení. Jak plyne již z výše uvedeného, podané dovolání tyto podmínky nesplňovalo a nebylo lze na něj nahlížet jako na využitý opravný prostředek ve výše formulovaném smyslu. Jelikož dovolání není v tomto případě nutnou podmínkou k podání ústavní stížnosti, Ústavní soud ji ve vztahu k rozsudku okresního soudu a usnesení krajského soudu odmítl pro opožděnost.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve vztahu k napadenému rozsudku okresního soudu a usnesení krajského soudu dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. srpna 2009

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu