Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 527/06 ECLI:CZ:US:2009:4.US.527.06.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal as claim for non-property damage was not clearly stated in the lawsuit.

Geschäftsnummer IV.ÚS 527/06
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the petitioner's constitutional complaint against lower court decisions that suspended proceedings due to unpaid court fees. The petitioner argued that his claim for non-property damage compensation under the State Liability Act should have been exempt from fees, but the courts interpreted his complaint as seeking damages under the Civil Code instead. The court ruled that the petitioner failed to clearly express his intent to rely solely on the State Liability Act in his lawsuit, and thus the lower courts correctly required fee payment.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 72 of the Act on the Constitutional Court; § 43 of the Act on the Constitutional Court: The Constitutional Court does not review the legality of general court decisions unless they unlawfully infringe constitutionally guaranteed rights, and such infringement did not occur here as the petitioner did not clearly manifest his intent to claim non-property damages under the State Liability Act in his lawsuit.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal court fees suspension state liability act non-property damage claim clear manifestation of intent civil code damages procedural default

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 72 of the Act on the Constitutional Court
§ 43 of the Act on the Constitutional Court
§ 83 of the Act on the Constitutional Court
§ 11 of the Act on Liability for Damage Caused by the Performance of Public Power
§ 13 of the Civil Code
§ 26 of the Act on Liability for Damage Caused by the Performance of Public Power
§ 11 of the Act on Court Fees

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 4. srpna 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele S. D., zastoupeného JUDr. Vladislavem Petrů, advokátem se sídlem Na Pískách 49, Praha 6, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 166/2006-33 ze dne 30. 5. 2006 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 37 C 22/2006-26 ze dne 3. 5. 2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 11. 8. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 37 C 22/2006-26 ze dne 3. 5. 2006 bylo z důvodu nezaplacení soudního poplatku zastaveno řízení o žalobě stěžovatele proti České republice - Ministerstvu vnitra ČR (dále jen "vedlejší účastník") o zaplacení 400 000 Kč, přičemž žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") č. j. 1 Co 166/2006-33 ze dne 30. 5. 2006 bylo rozhodnutí městského soudu potvrzeno.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to zejména v jeho odst. 3. Stěžovatel v této souvislosti uvedl, že se žalobou podanou u městského soudu domáhal vůči vedlejšímu účastníkovi kompenzace nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), jíž utrpěl při neoprávněném policejním zákroku v jeho bytě, při němž s ním bylo za přítomnosti členů jeho rodiny hrubě zacházeno a následně byl příslušníky Policie ČR před zraky sousedů eskortován k soudní psycholožce. Stěžovatel měl za to, že jeho žaloba měla být osvobozena od soudního poplatku, neboť jejím předmětem byla náhrada škody způsobené při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem [§ 11 odst. 1 písm. g) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích")]. Právní názor vrchního soudu, dle nějž v režimu zákona č. 82/1998 Sb. nelze uplatňovat nárok na náhradu nemajetkové újmy, označil stěžovatel za nesprávný a poukázal na novelizaci zákona č. 82/1998 Sb. provedenou zákonem č. 160/2006 Sb. Akceptace právního názoru vrchního soudu by znamenala, že by základní lidská práva, a mezi nimi zejména právo na čest a lidskou důstojnost, byla fakticky nevymahatelná. Stěžovatel konstatoval, že měl jako invalidní důchodce příjem 8 400 Kč měsíčně, přičemž soudní poplatek činil v projednávané věci 16 000 Kč, což jej, společně s náklady na právní zastoupení, významně omezilo v právu na přístup k soudu. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení vrchního soudu č. j. 1 Co 166/2006-33 ze dne 30. 5. 2006 a usnesení městského soudu č. j. 37 C 22/2006-26 ze dne 3. 5. 2006 svým nálezem zrušil a aby mu přiznal náhradu nákladů právního zastoupení dle § 82 (míněn zřejmě § 83) zákona o Ústavním soudu.

II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Vrchní soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a dále uvedl, že z vylíčení rozhodných skutečností v žalobě vyplynulo, že stěžovatel uplatnil mimo jiné i nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích za porušení jeho cti, důstojnosti a integrity při zákroku příslušníků Policie ČR dne 7. 3. 2005. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na ustanovení § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), městský soud proto postupoval správně, když jej vyzval k uhrazení soudního poplatku, neboť na řízení o žalobě na ochranu osobnosti se osvobození od soudních poplatků nevztahuje. Jelikož stěžovatel soudní poplatek nezaplatil, bylo řízení usnesením městského soudu č. j. 37 C 22/2006-26 ze dne 3. 5. 2006 zastaveno. To ovšem nevylučuje, aby se stěžovatel domáhal náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb. ve smyslu vymezení pojmu škody, jak jej chápe čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, k takovému řízení je však v prvním stupni věcně příslušný okresní soud. Poukazoval-li stěžovatel na své majetkové poměry, které mu neumožňovaly soudní poplatek uhradit, nelze pominout, že stěžovatel mohl požádat o osvobození od soudních poplatků dle § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), což však neučinil. Dle přesvědčení vrchního soudu byla z výše uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele nedůvodná. Městský soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Na vyjádření vrchního soudu reagoval stěžovatel replikou, v níž konstatoval, že uplatnil svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích v souladu s novelou zákona č. 82/1998 Sb. provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., neboť v době platnosti novely již měl podánu stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. V době podání žaloby však zákon č. 160/2006 Sb. ještě nebyl účinný, proto se stěžovatel opřel o ustanovení § 26 zákona č. 82/1998 Sb., odkazující na obecnou úpravu obsaženou v občanském zákoníku. Stěžovatel přitom splnil veškeré předpoklady pro uplatnění nároku, když jej nejprve neúspěšně předjednal s ministerstvem vnitra. Zákon č. 82/1992 Sb. nyní výslovně umožňuje uplatnit nárok na nemajetkovou újmu v penězích v § 31a, je proto zcela zřejmé, že stěžovatel je od soudního poplatku osvobozen; bylo proto nadbytečné, aby o osvobození zvláště žádal. Má-li soud za to, že není soudem věcně příslušným, dle §104a občanského soudního řádu postoupí věc soudu příslušnému, aniž by žalobce ztratil lhůtu k podání návrhu. Ve věci stěžovatele je přitom právě s ohledem na zákon č. 160/2006 Sb. věcná příslušnost nejasná. Stěžovatel požádal o urychlené vydání rozhodnutí, neboť se v důsledku neúspěšných soudních sporů dostal do finanční tísně a je i se svou rodinou ohrožen bezdomovectvím, a s poukazem na svou tíživou sociální situaci zopakoval žádost o úhradu nákladů právního zastoupení.

III. Ústavní soud následně přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.

Jak Ústavní soud zjistil z příloh ústavní stížnosti, stěžovatel v žalobě ze dne 8. 2. 2006 výslovně uvedl: "Zde uplatňuje žalobce nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích dle § 13 občanského zákoníku, kterou odhaduje cca ve výši 300 000 Kč". Jestliže obecné soudy interpretovaly žalobu v této části tak, že se stěžovatel domáhal nároků z práva na ochranu osobnosti ve smyslu § 11 a násl. občanského zákoníku, nelze jim v tomto ohledu nic vytknout. Ani odkaz na § 26 zákona č. 82/1998 Sb., který v žalobě odkazu na § 13 občanského zákoníku předcházel, nemohl v tomto ohledu nic změnit, neboť ustanovení § 26 nerozšiřuje okruh nároků, uplatnitelných vůči státu dle zákona č. 82/1998 Sb., nýbrž toliko zakládá subsidiaritu občanského zákoníku pro vztahy v tomto zákoně alespoň rámcově upravené. Ústavní soud je povolán z titulu svého postavení soudního orgánu ochrany ústavnosti korigovat pouze nejvýznamnější excesy, mající za následek porušení ústavně zaručených práv. O takový případ se však v projednávané věci zjevně nejednalo, neboť závěry obecných soudů o povaze uplatněného nároku, z nějž byla odvozena povinnost stěžovatele uhradit soudní poplatek, měly dostatečnou oporu v obsahu žalobního návrhu. Jestliže měl stěžovatel v úmyslu žalovat vedlejšího účastníka o náhradu nemajetkové újmy toliko v režimu zákona č. 82/1998 Sb., jak vyplývá z jeho ústavní stížnosti, pak je nutno konstatovat, že tuto svou vůli dostatečně určitě neprojevil ve svém žalobním návrhu, jak zřejmo z výše uvedeného, což bylo pro posouzení věci rozhodující. Městský soud tedy nepochybil, když stěžovatele nejprve vyzval k uhrazení soudního poplatku a následně pro jeho nezaplacení řízení o žalobě zastavil. Měl-li stěžovatel za to, že jeho majetkové poměry mu neumožňují soudní poplatek uhradit, mohl, jak již uvedl ve svém vyjádření vrchní soud, požádat o osvobození od soudního poplatku. Ústavní soud tedy nemohl stěžovateli přisvědčit ani v tom, že mu byla z majetkových důvodů odňata možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu.

Jelikož Ústavní soud neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, nebylo s ohledem na znění § 83 zákona o Ústavním soudu možno přiznat stěžovateli náhradu nákladů právního zastoupení.

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. srpna 2009

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu