IV.ÚS 928/09 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 27. července 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. J. T., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem Ph.D., advokátem, AK V Jirchářích 4, 110 00 Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 2. 2009 sp. zn. 3 T 11/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení obecného soudu v jeho trestní věci s tím, že byla porušena jeho práva zakotvená článkem 36 odst. 1 a článkem 38 Listiny základních práv a svobod, jakož i článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a z její přílohy se podává, že Obvodní soud pro Prahu 7 napadeným usnesením spojil ke společnému jednání trestní věci vedené pod sp. zn. 24 T 56/2008 a 3 T 11/2009, v nichž figuroval stěžovatel jako obviněný z trestných činů podplácení spáchaných ve formě spolupachatelství. Soud své rozhodnutí odůvodnil skutečností, že byly podány samostatné obžaloby, přičemž se jedná o trestnou činnost stejného charakteru a jsou dány podmínky pro konání společného řízení dle ustanovení § 20 odst. 1 a § 23 odst. 3 trestního řádu.

Stěžovatel namítá, že spojením věcí dojde k neúčelnému a neekonomickému prodloužení řízení ve věci sp. zn. 3 T 11/2009, protože věc sp. zn. 24 T 56/2008 je velmi obsáhlá. Stěžovatel je přesvědčen, že zde neexistuje subjektivní ani objektivní souvislost věcí; soud neuvedl žádný přezkoumatelný důvod pro spojení věcí, jímž je nadto v daném případě "nad ústavně konformní míru" ztížena stěžovatelova obhajoba, která bude zaměřena na skutečnost, že nařízení odposlechu telekomunikačního provozu soudcem Mgr. Tomášem Hájkem nebylo v souladu s ustanovením § 88 trestního řádu; sloučené věci bude projednávat tento soudce, na němž bude záležet, zda uzná pochybení na straně orgánů činných v trestním řízení, na němž se sám nevědomky podílel.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a řádně zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud pravidelně připomíná, že jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy) stojí mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není "superrevizní" instancí v systému všeobecného soudnictví a jeho úkolem není přezkum zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Jednou z neopomenutelných garancí spravedlivého procesu je rozhodování věci tzv. zákonným soudcem, tedy dodržení obecných zákonných podmínek určení příslušnosti soudu jako záruka toho, že nedojde k libovolnému určování příslušnosti soudu, jehož cílem by mohlo být ovlivnění výsledku soudního rozhodování. Tento ústavní imperativ dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, současně však pro každého účastníka řízení představuje ústavní záruku, že k rozhodování v jeho věci jsou povolány soudy a soudci podle předem stanovených pravidel tak, aby byla zachována zásada přidělování soudní agendy podle pevného rozvrhu práce, čímž je vyloučen výběr soudců a soudů "ad hoc" (srov. nález III. 2853/07 dostupný na http://nalus.usoud.cz). Posuzováno pohledem práva na spravedlivý proces, aplikace příslušných ustanovení trestního řádu umožňujících spojení dosud samostatně vedených věcí musí být řádně odůvodněna a nesmí vykazovat známky svévole; tu Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal, poněvadž důvody pro spojení předmětných věcí ke společnému projednání jsou z rozhodnutí seznatelné, přičemž právní kvalifikace obou skutků, které jsou spojeny osobou stěžovatele, jakož i celkový kontext obžalobami označené trestné činnosti nedovolují učinit závěr o ústavně nekonformní interpretaci a aplikaci dotčených zákonných ustanovení.

Vyjadřuje-li stěžovatel obavy z prodloužení řízení a zkrácení svého práva na obhajobu, patří se upozornit, že Ústavní soud poskytuje ochranu toliko právům reálně dotčeným a nikoli právům, která dle mínění stěžovatele mohou být v budoucnu hypoteticky porušena. K ostatním stěžovatelovým výhradám uvádí Ústavní soud, že soud prvého stupně bude povinen reagovat na stěžovatelovu obhajobu v odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž v případě, že by stěžovatel s takovou obhajobou neuspěl a byl by stále přesvědčen o její opodstatněnosti, má otevřenou cestu k uplatnění opravných prostředků.

Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. července 2009

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu