Constitutional Court dismisses appeal as moot because the legal dispute was already resolved by a subsequent court decision.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint against a regional court's refusal to allow a change to the plaintiff's claim. The complainant argued the lower court failed to provide sufficient reasoning for rejecting the amendment, claiming it violated their right to dispose of the proceedings. However, the court found the case moot because a new, specific claim formulation had already been decided in a subsequent ruling, rendering the original dispute irrelevant.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court must reject a complaint if the alleged violation of constitutional rights has ceased to exist due to a subsequent resolution of the dispute.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci Garančního fondu obchodníků s cennými papíry, Politických vězňů 912/10, Praha 1, právně zastoupeného advokátem JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., Jungmannova 24, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 1. 2007 sp. zn. 41 Cm 7/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavnímu soudu byl dne 29. 3. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaného usnesení krajského soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II. Ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl krajský soud tak, že nepřipustil změnu žaloby, resp. úpravu žaloby ze dne 22. 11. 2004. Zásadní pochybení citovaného pak spatřuje stěžovatel v tom, že rozhodnutí není řádně odůvodněno, resp. se omezuje toliko na konstatování, že dosavadní průběh řízení nemůže být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Ze strany soudu se tak jedná o bezdůvodné bránění realizaci stěžovatelových práv, zejména práva disponovat s předmětem řízení. I v případě nemeritorních usnesení je nutné trvat na uvedení základních důvodů, které vedly soud k přijetí rozhodnutí a které jsou způsobilé výrok usnesení srozumitelně a přezkoumatelným způsobem vysvětlit.
Z usnesení není patrné, zda má jeho výrok oporu v okolnostech případu a zda se tudíž nejedná pouze o svévolné odepření práva ze strany krajského soudu. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že zcela neodůvodněný závěr krajského soudu, že dosavadní průběh řízení nemůže být podkladem pro řízení o změněném návrhu, nemůže obstát, neboť je v příkrém rozporu se současným stavem předmětného řízení. V dosavadním řízení před soudem prvního stupně byla toliko řešena otázka aktivní věcné legitimace stěžovatele s tím, že krajský soud žalobu zamítl, aniž by prováděl dokazování směřující k meritornímu posouzení daného případu.
Nelze též pominout tu skutečnost, že stěžovatelův návrh neobsahuje žádná nová skutková tvrzení ani odlišnou právní kvalifikaci ve srovnání s žalobou původní. Dle náhledu stěžovatele se v předmětném případě jednalo spíše o upřesnění žalobního návrhu a z hlediska jeho obsahu tak ani ve skutečnosti nešlo o návrh ve smyslu ustanovení § 95 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Vydáním napadeného usnesení nutí krajský soud stěžovatele k podání nového návrhu, který by korespondoval se závěry aktuální soudní judikatury.
Takový postup soudu je však v přímé kontrapozici s účelem sledovaným ustanovením § 95 o. s. ř., kterým je primárně hospodárnost, rychlost a efektivita občanského soudního řízení. Je zřejmé, že nový návrh mutatis mutandis v podstatě odpovídá návrhu původnímu, a to jak z hlediska skutkového stavu, tak i z hlediska právního posouzení. Nelze považovat za efektivní takový postup, kdy bude zahájeno zcela nové soudní řízení o návrhu, jehož obdobou se již stejný soud zabýval a o němž rozhodoval. Dále stěžovatel spatřuje v postupu obecného soudu faktické odmítnutí spravedlnosti, neboť postup soudu ve věci neodpovídá složitosti celé věci, kdy stěžovatel má v posuzovaném případě zákonnou povinnost vyplatit stovky milionů, ovšem v důsledku nesoučinnosti vedlejšího účastníka ve spojitosti s postupem krajského soudu tak učinit nemůže. V ústavní stížnosti odkázal stěžovatel na judikaturu Ústavního soudu reprezentovanou nálezem ze dne 6. 11. 1996
sp. zn. I. ÚS 289/95
, nálezem ze dne 31. 5. 2006 sp. zn. 455/03.
III. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo---li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal. Z čl. 83 Ústavy vyplývá, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a proto není povolán k přezkumu správnosti výkladu a použití norem jednoduchého práva, neboť tato povinnost v zásadě svědčí obecným soudům.
Za účelem posouzení předmětného případu si Ústavní soud vyžádal dotčený soudní spis krajského soudu a z ústavní stížnosti napadeného usnesení seznal, že tvrzení stěžovatele stran nedostatečného odůvodnění se zakládají na pravdě. Odůvodnění napadeného usnesení je více než lakonické a z hlediska účastníka řízení je nepřezkoumatelné, neboť z něj nelze seznat důvody, pro které nelze změnu žaloby připustit.
Ze soudního spisu, konkrétně z č.l. 652 dále vyplývá, že po vydání ústavní stížností napadeného usnesení byl stěžovatel vyzván ke specifikaci žalobního návrhu s tím, že byl poučen o tom, jak musí být žalobní petit formulován, aby bylo lze jej považovat za dostatečně určitý. Z podání žalobce nacházející se na č.l. 843 a násl. je zřejmé, že se tento pokusil nově formulovat žalobní petit, o jehož připuštění rozhodl krajský soud dne 26. 9. 2008, viz. č.l. 913 a násl. dotčeného soudního spisu.
Vzhledem k výše uvedenému je tedy zřejmé, že za situace, kdy již došlo k opětovné změně žalobního návrhu, neměla by případná kasace napadeného rozhodnutí krajského soudu žádného vlivu na další průběh řízení.
Teorie a praxe ústavního soudnictví přitom vyžaduje, aby ústavní stížnost byla projednána ve stavu označovaném jako mootness (srov. Braveman, D., Banks, W., Smolla, R.: Constitutional Law. 3. vyd., New York 1991, s. 75-85, Barron, J., Dienes, C.: Constitutional Law. 4. vyd., St. Paul 1995, s. 83-85) nebo jako požadavek bezprostředního a přítomného zásahu (unmittelbare und gegenwärtige Betroffenheit - to v praxi Spolkového ústavního soudu - srov. např. Bundesverfassungsgerichtsgesetz. Mitarbeiterkommentar. Heidelberg 1992, s. 1174n., K. Schleich: Das Bundesverfassungsgericht. 3. vyd., München 1994, s. 142150), tj. ve stavu, kdy spor ještě neodezněl nebo nebyl vyřešen jinou cestou s ohledem na princip minimalizace zásahů do pravomocných rozhodnutí.
Z povahy institutu ústavní stížnosti vyplývá, že Ústavní soud je povolán zasáhnout pouze tehdy, byla-li rozhodnutím, popř. jiným zásahem orgánu veřejné moci, porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele. Poté, co došlo k odpadnutí tvrzeného zásahu do základních práv a svobod, by mohl Ústavní soud přistoupit nejvýše ke konstatování tzv. akademického výroku, což je však zcela výjimečné, např. v případech, kdy by přicházel v úvahu nárok na odškodnění za protizákonné rozhodnutí státního orgánu, k tomu srovnej např. Šimíček, V. Ústavní stížnost, 3. vydání, Linde, 2005, str. 102-103.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost v souladu se zákonem o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a)].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu