Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 1834/09 ECLI:CZ:US:2009:3.US.1834.09.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to witness testimony exclusion in retrial proceedings.

Geschäftsnummer III.ÚS 1834/09
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a convicted fraud defendant against the Supreme Court's dismissal of his retrial application. The applicant argued that the appellate court violated fair trial rights by failing to evaluate evidence from a Danish witness despite previously ordering her testimony. The court ruled that retrial proceedings cannot re-examine the legality of the original trial's evidence assessment, rendering the applicant's claims irrelevant.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 283 tr. ř.; § 278 odst. 1 tr. ř.: In proceedings to permit a retrial, questions of the legality of the original trial's evidence assessment and fact-finding cannot be re-examined.

Schlagwörter

KI-generiert
retrial proceedings evidence assessment fair trial rights constitutional complaint original trial legality

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 283 písm. d) tr. ř.
§ 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
§ 278 odst. 1 tr. ř.
§ 2 odst. 5 tr. ř.
čl. 36 odst. 1 Listiny
čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert
II. ÚS 1958/08
Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial rights violated in fraud conviction. St. Balík, D. Lastovecká, J. Nykodým.
5 Tdo 899/2007
Supreme Court dismissed asylum claim where applicant failed to prove well-founded fear of persecution in Czech Republic.
6 To 20/2006
6 To 20/2006 uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst.
2 T 9/2000
2 T 9/2000 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27.
40 T 3/2009
40 T 3/2009, podle § 283 písm.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 29. července 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Doc. Ing. RNDr. J. M. DrSc., právně zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2009 sp. zn. 6 To 39/2009, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení a Městského soudu v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. 7. 2009, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, neboť jím mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Uvedeným rozhodnutím mělo rovněž dojít k porušení práv stěžovatele garantovaných článkem 6 a článkem 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2005 sp. zn. 2 T 9/2000 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2007 sp. zn. 6 To 20/2006 uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi roků. Usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 5 Tdo 899/2007 ze dne 30. 1. 2008 bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti citovanému rozsudku odvolacího soudu. Rovněž Ústavní soud usnesením ze dne 7. 1. 2009

sp. zn. II. ÚS 1958/08

odmítl ústavní stížnost stěžovatele směřující proti citovaným rozhodnutím obecných soudů, vydaným v původním trestním řízení.

Stěžovatel v uvedené trestní věci podal návrh na povolení obnovy řízení, který však byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2009 sp. zn. 40 T 3/2009, podle § 283 písm. d) tr. řádu zamítnut. Proti tomuto rozhodnuti podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozhodnutím ze dne 24. 4. 2009 zamítl jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel nejprve rekapituloval své výhrady vůči původnímu trestnímu řízení a skutkovým zjištěním obecných soudů, na jejichž základě bylo rozhodnuto o jeho vině trestným činem. Poukázal na to, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací nejprve zrušil rozsudek nalézacího soudu a vrátil mu věc k opětovnému projednání a rozhodnutí s tím, že se ztotožnil s důkazními návrhy obhajoby ohledně výslechu svědkyně L. L., zdržující se na území Dánska. Přestože nalézací soud tento důkaz neprovedl, odvolací soud v rozporu se svým předchozím rozhodnutím a v rozporu se zásadou in dubio pro reo již v dalším ze svých rozhodnutí ze dne 27. 2. 2007 na výslechu uvedené svědkyně netrval. Tato svědkyně však byla v mezidobí od vydání odsuzujícího rozsudku dánskými orgány vyslechnuta dne 14. 7. 2008 v jiné trestní věci na základě dožádání Městského státního zastupitelství v Praze. Dle názoru stěžovatele je tento výslech L. L. novou skutečností, resp. důkazem ve smyslu ust. § 278 odst. 1 tr. řádu, neboť jeho obsah vyvrací názor obou obecných soudů na vinu stěžovatele.

V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům, zejména vrchnímu soudu jako soudu stížnostnímu, vytýká údajně nesprávný způsob hodnocení navrženého důkazu, resp. jeho způsobilosti odůvodnit jiné rozhodnutí o vině ve smyslu ust. § 278 odst. 1 tr. řádu. Stěžovatel má (zkráceně řečeno) za to, že právě neinformovanost uvedené svědkyně o povaze a podílu stěžovatele na stíhané trestné činnosti, je s to jej vyvinit, neboť se tak podporuje tvrzení stěžovatele, že on sám se na závažných podvodech, za něž byl pravomocně odsouzen, nepodílel, ale podílely se na nich jiné osoby. V závěrečné části ústavní stížnosti stěžovatel opět shrnul svou verzi skutkového děje, přičemž poukázal na to, že trestní věc byla řešena ve třech oddělených řízeních, čímž došlo k zatemnění podstaty věci a k úniku pravých pachatelů před spravedlností.

II. Na základě odůvodnění návrhu a jím napadených rozhodnutí a poté, co se seznámil s obsahem spisu Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 1958/08

a s přílohami v něm založenými, zejména s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2005 sp. zn. 2 T 9/2000, rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2007 sp. zn. 6 To 20/2006 a usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. 5 Tdo 899/2007 a se záznamem o výpovědi L. L., učiněné dne 20. 6. 2001 před Kriminální policií v Kodani, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí zdůraznil charakter obnovy řízení jako mimořádného opravného prostředku, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. V řízení obnovovacím (iudicium rescindens) se vychází ze správnosti pravomocných rozhodnutí a je v zásadě na navrhovateli, aby nové skutečnosti a důkazy ve smyslu ust. § 278 odst. 1 tr. řádu označil. Ústavní soud proto v případech ústavních stížností směřujících proti rozhodnutí obecných soudů o návrhu na povolení obnovy řízení ve smyslu ust. § 277 a násl. tr. řádu zejména posuzuje, zda se obecné soudy nedopustily libovůle, když hodnotily charakter navrhovatelem předkládaných důkazů a argumentů dle kritérií uvedených v ust. § 278 odst. 1 tr. řádu. Ústavní soud však opakovaně zdůraznil, že v řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost, správnost a odůvodněnost původního rozhodnutí (viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci

sp. zn. III. ÚS 1103/03

,

sp. zn. III. ÚS 361/07

,

III. ÚS 3077/07

dostupná v databázi NALUS).

Ústavní soud připomíná, že se trestní věcí stěžovatele zabýval již ve svém usnesení

sp. zn. II. ÚS 1958/08

, jímž pro zjevnou neopodstatněnost, resp. nepřípustnost odmítl návrh stěžovatele směřující proti rozhodnutím obecných soudů v původním řízení. Již v tomto usnesení označil Ústavní soud argumentaci stěžovatele za (do značné míry) opakování jeho obhajoby z původního řízení. Ústavní soud se v tomto rozhodnutí rovněž vyjádřil k postupu obecných soudů při dokazování a hodnocení důkazů i k otázce rozsahu a charakteru skutkových zjištění, přičemž neshledal jakýchkoli závad, odůvodňujících kasaci napadených rozhodnutí pro rozpor s kautelami práva ústavního. V případě nynějšího návrhu stěžovatele je však klíčová zásada vyjádřená výše, totiž že v řízení o povolení obnovy nelze posuzovat otázky zákonnosti řízení původního. Nynější námitky stěžovatele ohledně údajného porušení zásady presumpce neviny či zásady materiální pravdy dle § 2 odst. 5 tr. řádu jsou tudíž i z hlediska ústavněprávního přezkumu napadeného rozhodnutí vrchního soudu irelevantní.

Ústavní soud již na základě samotné argumentace návrhu, a ve světle odůvodnění napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ani označené rozhodnutí vrchního soudu, ani rozhodnutí předcházející z hlediska ústavněprávního přezkumu žádných výtek nezasluhují. Pokud jde o stěžovatelem zmíněný výslech svědkyně L. L. před dánským soudem v rámci dožádání v jiném trestním řízení, vysvětlil již Městský soud v Praze v citovaném usnesení velmi srozumitelně, proč takový důkaz nesplňuje podmínky dle ust. § 278 odst. 1 tr. řádu a není způsobilý odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, než k jakému obecné soudy v původním řízení dospěly. Tu lze pro stručnost v plném rozsahu odkázat na argumentaci uvedenou na str. 5 jeho usnesení ze dne 7. 4. 2009. Obecný soud s poukazem na znění protokolu o výslechu uvedené svědkyně před dánským soudem ze dne 18. 7. 2008 zdůraznil vágnost její výpovědi. Odkázal zejména na její vyjádření, že se se stěžovatelem nikdy nesetkala a neměla nic společného s žádnými obchody s cennými papíry. Z argumentace stěžovatele, uplatněné v řízení o povolení obnovy, ale ani z námitek uvedených v projednávané ústavní stížnosti, není zřejmé, jak by tato nevědomost svědkyně L. o jeho osobě a trestné činnosti měla vést k odlišnému rozhodnutí o vině trestným činem. Skutečnost, že se na trestné činnosti stěžovatele podílely i dosud neztotožněné osoby, sama o sobě neznamená, že skutková zjištění, učiněná v původním řízení ohledně stěžovatele samotného, jsou chybná. K tomuto závěru nevede ani skutečnost, že svědkyně L. popírá kontakty se stěžovatelem. Ústavní soud považuje argumentaci nalézacího soudu za dostatečně srozumitelnou, nevykazující znaky libovůle.

Lze shrnout, že ani v ústavní stížnosti stěžovatel neuvedl žádné konkrétní nové skutečnosti, týkající se trestného děje, jež by snad měly z výpovědi svědkyně L. vyplynout. Daleko spíše stěžovatel brojil proti samotnému opomenutí tohoto důkazu v řízení původním, což, jak již bylo řečeno, nemůže mít žádnou relevanci. Z argumentace stěžovatele je dále patrné, že spíše než o vyvinění jeho osoby, by na základě výpovědi svědkyně L. mělo dojít k obvinění jiných osob. Takovýto důkaz však nesplňuje a priori podmínky dle ust. § 278 odst. 1 tr. řádu.

S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. července 2009

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu