Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 1454/09 ECLI:CZ:US:2009:2.US.1454.09.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal claiming civil court violated good morals and unjust enrichment rules.

Geschäftsnummer II.ÚS 1454/09
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a tenant against civil court rulings ordering her to pay rent and potential unjust enrichment. The tenant argued that the courts failed to assess good morals individually and ignored her financial hardship, claiming the lower courts incorrectly applied the civil code. The court held that the ordinary courts correctly applied standard legal principles without exceeding constitutional review boundaries, as the dispute involved routine legal interpretation rather than a violation of fundamental rights.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.: The Constitutional Court does not review the substantive correctness of ordinary court decisions on good morals or unjust enrichment, dismissing complaints where lower courts applied standard legal principles within the bounds of judicial independence.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint good morals unjust enrichment judicial independence civil procedure ordinary courts fundamental rights

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti E. M., zastoupené Mgr. Janem Nussbergerem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Čajkovského 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j.30 Cdo 5441/2007-131 ze dne 24. 3. 2009 a rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2007 č.j. 22 Co 465/2006-115 a Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 9. 2005 č.j. 18 C 75/2002-84, ve spojení s opravným a doplňujícím usnesením ze dne 28. 6. 2006 č.j. 18 C 75/2002-99, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení rozsudků nalézacího a odvolacího soudu, kterými byla zavázána k úhradě 252 095 Kč s přísl. Rovněž požaduje zrušení usnesení dovolacího soudu, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto její dovolání.

Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, dle nějž otázka, zda přiznání žalované částky není v rozporu s ust. § 3 obč. zák., není otázkou zásadního právního významu, protože aplikaci § 3 obč. zák. je třeba posuzovat v každém případě individuálně a takovýto závěr nelze zobecnit. Poukazuje na to, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam i tehdy, řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem, tedy bez ohledu na to, zda rozhodnutí má či nemá obecný přesah, přičemž ust. § 3 obč. zák. je ustanovením hmotného práva.

Rozhodnutí soudu prvého stupně považuje stěžovatelka v otázce dobrých mravů za nedostatečně odůvodněné a tedy nepřezkoumatelné, neboť soud se nezabýval tím, že byt užívala v dobré víře (o přechod práva nájmu probíhal dlouhý spor) a vždy řádně platila nájem účtovaný žalobcem. Odvolací soud se s názorem soudu prvého stupně ztotožnil, z čehož lze dle stěžovatelky vyvodit závěr, že ust. § 3 obč. zák. je vlastně zbytečným ustanovením. Soudy obou stupňů uzavřely v podstatě tak, že je-li nárok sám o sobě důvodný, nemůže být v rozporu s ust. § 3 obč. zák.

Stěžovatelka dále s odkazem na nález Ústavního soudu

II. ÚS 169/09

namítá, že ani jeden ze soudů ústavně konformním způsobem nevyřešil, zda vůbec a v jaké výši náleží žalobci plnění. Soudy dostatečně nezhodnotily otázku, zda placení "regulovaného", tj. nižšího než tržního nájmu, je automaticky spojeno s nárokem na vydání bezdůvodného obohacení a zda v této situaci lze považovat za cenu obvyklou pouze cenu neregulovanou. Soudy jsou povinny zabývat se výší eventuálního bezdůvodného obohacení i s ohledem na další okolnosti, přičemž soudy nezhodnotily, že povinnost uhradit uvedenou částku stěžovatelku dostává do svízelné sociální situace.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Z obsahu připojeného spisu vyplývá, že pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2004 byla stěžovatelce uložena povinnost vyklidit byt a vyklizený jej odevzdat žalobci do 15ti dnů od právní moci rozsudku a současně byla zamítnuta žaloba na určení, že je výhradní nájemkyní tohoto bytu (stěžovatelka neprokázala, že by splnila podmínky nutné pro přechod práva nájmu bytu předpokládané ustanovením § 706 odst. 1 věta prvá obč. zák.). Rozhodnutími napadenými ústavní stížností byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vlastníku bytu předmětnou částku, neboť v období let 2000 až 2004 užívala byt bez právního důvodu, a žalobce je tedy oprávněn se domáhat zaplacení částky, jež odpovídá výši obvyklého nájemného, zjištěné ze znaleckého posudku. Soud prvního stupně neshledal, že by uplatněný nárok byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., neboť stěžovatelce od počátku nesvědčil platný titul k užívání bytu, a je tedy právem vlastníka domu domáhat se vydání bezdůvodného obohacení odpovídajícímu výši obvyklého nájemného. Odvolací soud se ztotožnil s tímto právním posouzením a zdůraznil, že neprokázala-li stěžovatelka přechod nájmu po původní nájemkyni, šlo od počátku o užívání cizího bytu bez právního důvodu, na čemž nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobci za užívání předmětného bytu v minulosti platila jím stanovené nájemné, že spor o vyklizení předmětného bytu a určení jeho nájemce byl vleklý, ani to, že ve sporu zprvu byla úspěšná.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí ve věci.

Obecné soudy se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky (totožnými jako v ústavní stížnosti) a své právní závěry patřičně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ve věci bylo jednoznačně zjištěno, že stěžovatelka užívala byt bez právního důvodu. S ohledem na spor ohledně přechodu práva nájmu bytu, spor o vyklizení bytu a spor o výši nájmu za dobu užívání bytu bez právního důvodu, stěžovatelka nemohla být v dobré víře, že je jeho nájemkyní a je povinna platit pouze regulované nájemné (spor o výši nájmu byl zahájen již v únoru 2002, tedy v průběhu sporu o přechod nájmu bytu). Soudy dostatečně, a to i s ohledem na celý kontext případu, objasnily, z jakých důvodů má žalobce právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši obvyklého nájmu v daném místě a čase na trhu s byty s neregulovaným nájmem. Výše nájmu přitom byla stanovena znaleckým posudkem, který vycházel ze 4 nájemních smluv totožných bytů v předmětném domě ve sledovaném období. Obecné soudy rovněž přiměřeně odůvodnily, z jakých důvodů nelze spatřovat v postupu žalobce domáhajícího se vydání bezdůvodného obohacení rozpor s dobrými mravy.

Nejvyšší soud, který se při posuzování dovolání zabýval výhradně otázkou jeho přípustnosti (otázkou procesní), odpovídajícím způsobem objasnil, z jakých důvodů nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž se při posuzování dovolání zabýval i tím, zda ve věci byly aplikovány adekvátní právní předpisy. Ústavní soud proto v souladu se svou předchozí judikaturou neshledal důvod, aby z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňoval závěr o nepřípustnosti dovolání (vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, Ústavní soud přezkoumávat nemůže). Ústavní soud pro úplnost dodává, že skutečnost, že soudy obou stupňů nepřisvědčily názoru stěžovatelky a neshledaly důvod k zamítnutí návrhu žalobce pro rozpor s ust. § 3 obč. zák., automaticky neznamená, že došlo k řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. a Nejvyšší soud je povinen dovolání věcně posoudit.

Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěru, že žalobci vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení, přičemž jeho požadavek není v rozporu s dobrými mravy, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Tento závěr ani nelze, s ohledem na shora uvedené, hodnotit jako závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní.

Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatelky se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup odůvodnily způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, na základě jakých skutkových zjištění dospěly k právním závěrům, a to i pokud jde o otázku dobrých mravů. Skutečnost, že stěžovatelka nepovažuje odůvodnění rozhodnutí v této části za dostatečné, nemůže sama o sobě s ohledem na celý kontext věci posunout věc do ústavní roviny a způsobit, že by proces byl vůči ní nespravedlivý. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Okolnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2009

Stanislav Balík

předseda senátu