Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 1720/09 ECLI:CZ:US:2009:2.US.1720.09.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint for non-exhaustion of remedies and missed deadlines.

Geschäftsnummer II.ÚS 1720/09
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaints filed by J. Š. and M. Š. against civil court rulings regarding debt collection and execution. The applicants argued that the case involved significant public interest and suffered from procedural delays, but the Court found they had not exhausted all available legal remedies. The Court emphasized that the principle of 'let everyone guard their own rights' precludes correcting procedural oversights through constitutional review.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 a 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu: Ústavní stížnost je nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně práva a nebyla splněna zákonná lhůta pro její podání.

Schlagwörter

KI-generiert
exhaustion of remedies constitutional complaint admissibility statute of limitations civil procedure procedural default public interest exception Constitutional Court jurisdiction

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu
§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
§ 75 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu
§ 43 odst. 1 písm. b) a e) zákona o Ústavním soudu
čl. 10 Listiny základních práv a svobod
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
38 odst.2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti J. Š. a M. Š., oba zastoupeni Mgr. Liborem Čechem, advokátem Advokátní kanceláře v Novém Bydžově, Masarykovo nám. 508, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci sp, zn. 13 C 177/2004 ze dne 5. 10. 2005, usnesení Okresního soudu v Liberci sp. zn. 67 Nc 6282/2007 ze dne 19. 2. 2007, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci sp. zn. 35 Co 20/2008 ze dne 5. 3. 2008 a usnesení Okresního soudu v Liberci sp. zn. 67 Nc 6282/2007 ze dne 15. 7. 2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 10, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst.2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Dle stěžovatelů by Ústavní soud neměl odmítnout přijetí ústavní stížnosti, i když nebyla splněna lhůta dle § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a nebyly vyčerpány všechny přípustné prostředky dle § 75 odst. 1 cit. zák. Dle přesvědčení stěžovatelů se jedná o stížnost, která svým významem dle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelů a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti došlo a dle § 75 odst. 2 písm. b) cit. zák. v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovatelům vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. Přesah vlastních zájmů spatřují stěžovatelé v tom, že zákon o úpravě vlastnictví bytů, jehož se týkal spor stěžovatelů jako majitelů bytové jednotky se společenstvím vlastníků, se dotýká nepochybně dalších deseti tisíců vlastníků a může mít dopad na velké množství sporů.

Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky přípustnosti ústavní stížnosti a zachování lhůty pro podání ústavní stížnosti.

Dle § 72 odst. 1 písm. a) cit. zák. je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 uvedeného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Z uvedených ustanovení vyplývá zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, kdy náprava před orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.

Ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pak představuje výjimku z obecné zásady, jež stanoví, že před podáním ústavní stížnosti je nutno vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádným případech, kdy lze dovodit podstatný přesah vlastních zájmů. Řešení v ústavní stížnosti nastolené otázky musí mít dopad na širší okruh případů, musí mít znaky opakovatelnosti a neomezenosti konkrétní věcí. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že podstatný přesah vlastních zájmů může být odůvodněn potřebou zrušit neústavní právní předpis, potřebou zrušit předpis, který vyvolává v praxi potíže a vyžaduje novelizaci, event. se věc svou povahou dotýká tisíců případů a její řešení by odstranilo větší množství sporů, případně je dána potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu, či je dána potřeba respektování nálezů Ústavního soudu.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že rozhodnutím Okresního soudu v Liberci, sp, zn. 13 C 177/2004 ze dne 5. 10. 2005 bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelů zaplatit dlužnou částku včetně příslušenství, usnesením téhož soudu ze dne 7. 2. 2006 bylo rozhodnuto o zastavení odvolacího řízení proti tomuto rozhodnutí z důvodu nezaplacení soudního poplatku z odvolání. Rovněž napadeným rozhodnutím ze dne 19. 2. 2007 byla nařízena exekuce na základě rozsudku ze dne 5. 10. 2005 a usnesením ze dne 15. 7. 2008 byl zamítnut návrh na zastavení exekuce. Stěžovatelé namítají, že J. Š. nebylo doručeno usnesení o zastavení řízení a v rozhodnutích, týkajících se nařízení exekuce, je uvedeno špatné datum narození.

Z výše uvedeného dle Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že v projednávané věci nejsou splněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) a b) zák. o Ústavním soudu. Přesah vlastních zájmů nelze dovozovat z předmětu sporu, pokud důvodem toho, že nebyly řádně vyčerpány opravné prostředky, byl vlastní nedůsledný postup stěžovatelů. Stejně tak nelze dovozovat přesah vlastních zájmů z předmětu rozhodnutí nalézacího soudu, pokud je nesprávnost rozhodnutí o nařízení exekuce a zamítnutí návrhu na její zastavení spatřována v nepřesném označení jednoho z účastníků řízení.

K nápravě eventuálních nedostatků tvrzených v ústavní stížnosti, které mají procesní charakter, slouží procesní prostředky poskytnuté občanským soudním řádem, jež bylo třeba před podáním ústavní stížnosti vyčerpat. Argumentaci opodstatňující postup dle § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu stěžovatelé ani neuvádí. Pro úplnost, s ohledem na to, že ústavní stížnost nepostihuje celý vývoj případu od podání žaloby na plnění až po exekuční vymáhání žalobci přiznané pohledávky, Ústavní soud dodává, že stěžovatelé případně i mohli za splnění zákonných předpokladů podat ve lhůtě ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů, o nichž byli přesvědčeni, že jimi dochází k porušení jejich základních práv. (Dle ust. § 72 odst 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, s modifikací uvedenou v odst. 4 cit. ustanovení).

Ústavní soud zdůrazňuje, že v občanskoprávním řízení se plně uplatňuje zásada "nechť si každý střeží svá práva". Nedůsledné bránění svých práv nelze napravovat až cestou ústavní stížnosti, navíc s požadavkem výjimečného postupu ve smyslu ust. § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ačkoliv nebyla dodržena lhůta pro podání ústavní stížnosti a splněny podmínky její přípustnosti.

S ohledem na uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) a e) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh nepřípustný a návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2009

Dagmar Lastovecká

soudce zpravodaj