Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 744/09 ECLI:CZ:US:2009:3.US.744.09.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal as Constitutional Court is not a general court of appeal.

Geschäftsnummer III.ÚS 744/09
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against lower court rulings denying her civil claim for damages. The applicant argued that her husband's wrongful conviction and death entitled her to compensation under specific statutes, but the courts held she lacked active standing as a non-party to the criminal proceedings. The Court ruled that it is not a general court of appeal and cannot review the statutory interpretation regarding standing, which was clearly defined by the legislature.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 2, § 5 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.; The Constitutional Court is not a general court of appeal and cannot review the statutory interpretation of active standing in civil claims arising from criminal proceedings.

Schlagwörter

KI-generiert
active standing Constitutional Court criminal proceedings civil compensation statutory interpretation

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 2 a § 5 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.
odkázal na to, že dikce § 2 a § 5 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. je úpravou speciální ve vztahu k občanskému zákoníku, a že z ní vyplývá, že nárok uplatněný žalobou je vázán pouze na osobu jejího zemřelého manžela a jeho úmrtím na žalobkyni (stěžovatelku) nepřešel.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR
Ústavní soud není další odvolací instancí v systému obecného soudnictví, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR
47-48 spisu obecného soudu) Problematika opomenutých důkazů se tak v dané věci k posouzení neotevírá a rozhodnutí soudu v tomto ohledu prvky svévole tudíž nevykazuje (čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR).
§ 74 zákona č. 182/1993 Sb.
prostor pro něj neshledal a ani stěžovatelka zrušení relevantního jednoduchého práva v důsledku tvrzené protiústavnosti nenavrhla (§ 74 zákona č. 182/1993 Sb.).

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 14. července 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatelky M. V., zastoupené Jitkou Stanoevovou, advokátkou se sídlem Chládkova 3, 616 00 Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2008 č. j. 53 Co 274/2008-67 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. ledna 2008 č. j. 15 C 184/2007-41, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

V záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu stěžovatelky, požadující, aby jí stát, Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, zaplatil ve výroku přesně vyčíslené částky. Těch se domáhala z právního titulu způsobené škody, jež vznikla jejímu manželovi vazbou a trestním stíháním.

Uplatněný nárok odůvodnila stěžovatelka skutkově tím, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2004 sp. zn. 31 T 8/95 došlo ke zproštění obžaloby (spolu)obžalovaných v označené trestní věci z důvodu, že stíhaný skutek není trestným činem, přičemž manžel stěžovatelky, jakožto jeden z obžalovaných, zemřel dne 5. června 2001 a citovaného rozhodnutí se nedožil. Jeho trestní stíhání bylo pro uvedené vyloučeno k samostatnému projednání a usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. července 2001 sp. zn. 48 T 10/2001 zastaveno. Stěžovatelka se v této souvislosti dovolávala rovněž i obsahu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve smyslu práva na projednání věci bez zbytečných průtahů.

V důsledku toho požadovala náhradu částky vynaložené na obhajobu manžela, ušlý zisk za období jeho vazebního stíhání, ušlý zisk za dobu propuštění z vazby, pokrývající trestní stíhání a blíže vymezené částky za poškození zdraví manžela v důsledku výkonu vazby a trestního stíhání spojené s následným úmrtím. Dále se domáhala částky kvalifikované jako skutečné škody, která vznikla odebráním blíže identifikovaných loveckých zbraní Policií ČR.

Obvodní soud pro Prahu 2 opřel rozhodovací důvody označeného rozsudku o § 2 a § 5 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., když dle § 2 právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají ti, kdo jsou účastníky řízení a byli poškozeni nezákonným rozhodnutím vydaným v tomto řízení, a dle § 5 odst. 1 právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě má vůči státu ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno nebo byl-li obžaloby zproštěn. Nalézací soud konstatoval, že stěžovatelka není k podání žaloby aktivně legitimována, neboť toto právo by svědčilo toliko jejímu manželovi. S námitkou promlčení vznesenou žalovanou vůči náhradě za (blíže identifikovanou) kulovnici vypořádal se tak, že již v květnu 1997 byl manžel stěžovatelky informován policií o zničení této zbraně a pokud požadovala náhradu za (přesně označenou) brokovnici, vyšel z toho, že sama uvedla, že tuto zbraň darovala.

K podanému odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí soudu nalézacího jako věcně správné potvrdil. Ve vztahu k námitce stěžovatelky spočívající v poukazu na § 20 zákona č. 58/1969 Sb. ve spojení s § 579 obč. zák. odkázal na to, že dikce § 2 a § 5 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. je úpravou speciální ve vztahu k občanskému zákoníku, a že z ní vyplývá, že nárok uplatněný žalobou je vázán pouze na osobu jejího zemřelého manžela a jeho úmrtím na žalobkyni (stěžovatelku) nepřešel. Ztotožnil se rovněž se závěrem soudu prvého stupně o promlčení ohledně náhrady za předmětnou kulovnici a stran náhrady týkající se brokovnice upřesnil, že byla vydána v souladu se zákonem dobrovolně stěžovatelkou policii, přičemž stěžovatelka netvrdí jednak, že by neexistovala, jednak ani, že by se domáhala jejího vydání, a ani že by byla zadržována policií bez právního důvodu.

Předmětná rozhodnutí obecných soudů stěžovatelka napadla včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1, odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Mělo se tak stát z toho důvodu, že z § 5 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. dle přesvědčení stěžovatelky nevyplývá omezení nároku na náhradu škody pouze na osobu, která byla ve vazbě, aniž by byl vyloučen jeho přechod v případě smrti na dědice. Namítla, že nedošlo k zohlednění práva jejího manžela plynoucího z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod na projednání věci v přiměřené lhůtě, pročež se dovolávala aplikace § 36 ve spojení s § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Ohledně promlčení se údajně odvolací soud nezabýval jí navrženými důkazy (jež v ústavní stížnosti neoznačila ani co do specifikace či časového okamžiku jejich navržení), které odmítl.

Z těchto důvodů se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud není další odvolací instancí v systému obecného soudnictví, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].

Za účelem posouzení opodstatněnosti námitek obsažených v ústavní stížnosti si rovněž vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp.zn. 15 C 184/2007.

Samotná interpretace § 20 ve spojení s § 2 a § 5 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., vedoucí k vyloučení aplikace § 579 obč. zák., o níž obecné soudy své vývody opírají, je interpretací nestojící v rozporu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (kupř. nálezy

sp. zn. III. ÚS 303/04

,

III. ÚS 677/07

,

IV. ÚS 1181/07

), přičemž ani není v daném případě výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (srov. nález

sp. zn. Pl. ÚS 85/06

).

Zákon č. 58/1969 Sb. (stejně jako zákon č. 82/1998 Sb.) je oproti občanskému zákoníku veřejnoprávním předpisem, v němž (svrchovaný) zákonodárce projevil svou vůli spočívající v tom, že předpokladem založení v dané záležitosti v úvahu přicházejícího právního titulu, a to ohledně jeho (dílčího) komponentu aktivní legitimace (ve smyslu ustanovení § 2 i § 5 odst. 1) jsou jen a pouze osoby v nich uvedené. Ústavnímu soudu nepřísluší (zřetelně vyjádřenou) vůli zákonodárce mimo meze své působnosti zpochybňovat a v tom rámci hodnotit kupříkladu správnost, ideovou vyváženost či věcnou vhodnost přijaté zákonné úpravy (kupř. nález

sp. zn. Pl. ÚS 34/03

), ledaže by senát pro jím případně nahlížený nesoulad s ústavními kautelami dospěl k závěru o důvodnosti postupu ve smyslu § 64 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (podání návrhu na zrušení zákonného ustanovení v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti). Ve věci rozhodující senát dostatečné ústavně obhajitelné argumenty k realizaci uvedeného postupu, resp. prostor pro něj neshledal a ani stěžovatelka zrušení relevantního jednoduchého práva v důsledku tvrzené protiústavnosti nenavrhla (§ 74 zákona č. 182/1993 Sb.).

Není-li stěžovatelka aktivně legitimována v řízení před obecnými soudy, potom i nevyhovění jakýmkoliv důkazním návrhům (připínajícím se k prokázání příslušných nároků) ze strany obecných soudů je logickým důsledkem tohoto závěru.

Ve vztahu k promlčení týkajícímu se uplatněného nároku za předmětnou kulovnici se ze spisu obecného soudu podává, že stěžovatelka žádné důkazní návrhy v podaném opravném prostředku nepřednesla (č. l. 47-48 spisu obecného soudu) Problematika opomenutých důkazů se tak v dané věci k posouzení neotevírá a rozhodnutí soudu v tomto ohledu prvky svévole tudíž nevykazuje (čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR).

Pro uvedené bylo mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. července 2009

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu