Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 1102/09 ECLI:CZ:US:2009:3.US.1102.09.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses claim that land restitution law preclusion violated property rights and fair trial rights.

Geschäftsnummer III.ÚS 1102/09
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a land restitution claimant against lower court rulings. The claimant argued that the courts incorrectly applied a statute of limitations (restitution bar) and failed to properly examine her claim of the defendant's negligence, violating her property rights and right to a fair trial. The Court rejected these arguments, noting that the lower courts' decisions were consistent with Supreme Court jurisprudence and a binding Constitutional Court ruling limiting the statute of limitations to original entitled persons and their heirs, not subsequent successors.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint when the lower courts' decisions are consistent with binding Supreme Court and Constitutional Court jurisprudence, and the alleged violation of property or fair trial rights is not substantiated by the specific legal framework and established case law.

Schlagwörter

KI-generiert
Constitutional Court land restitution statute of limitations property rights fair trial rights binding jurisprudence successors and heirs

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
čl. 36 a 11 Listiny základních práv a svobod
čl. 90 Ústavy ČR
Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na soudní ochranu a vlastnického práva (články 36 a 11 Listiny základních práv a svobod) a čl. 90 Ústavy ČR, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a navrhuje jejich zrušení.
§ 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb.
Uvedeným nálezem došlo ke zrušení ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č.
čl. IV. zákona č. 253/2003 Sb.
a čl. IV. zákona č. 253/2003 Sb., pokud se týkají oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 14. července 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti J. M., zastoupené Mgr. Pavlem Vernerem, advokátem se sídlem v Turnově, Palackého 211, proti rozsudkům Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 10 C 161/2005 ze dne 12. 9. 2007 a Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 9 Co 1030/2007 ze dne 17. 4. 2008 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3065/2008 ze dne 21. 1. 2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na soudní ochranu a vlastnického práva (články 36 a 11 Listiny základních práv a svobod) a čl. 90 Ústavy ČR, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a navrhuje jejich zrušení.

Prvým z označených rozsudků byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, aby žalovanému Pozemkovému fondu České republiky byla uložena povinnost uzavřít s ní smlouvu o převodu konkrétně specifikovaných pozemků. Soud I. stupně vycházel ze zjištění, že stěžovatelka získala nárok na převod náhradních pozemků na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 21. 11. 2005 a učinil závěr o zániku jejího nároku prekluzí ke dni 31. 12. 2005 ve smyslu zákona č. 253/2003 Sb. S tímto názorem se posléze ztotožnil i odvolací soud, který v důvodech svého potvrzujícího rozhodnutí poukázal na to, že výjimka z uvedeného zákona, stanovená zrušujícím nálezem Ústavního soudu

sp. zn. Pl. ÚS 6/2005

, se vztahuje jen na původní oprávněné osoby a jejich dědice. Stěžovatelce sice přisvědčil v tom, že ve výjimečných případech lze tzv. restituční tečku stanovenou zákonem č. 253/2003 Sb. prolomit, okolnosti daného případu však podle něj uplatnění takové výjimky neodůvodňují, přitom v podstatě poukázal na to, že stěžovatelka získala nárok na převod náhradních pozemků na základě smlouvy uzavřené dne 21. 11. 2005, tedy v době, kdy byl již účinný zákon č. 253/2003 Sb., který restituční tečku (datem 31. 12. 2005) stanovil a "stěžovatelka tak podstoupila riziko, že její nárok nebude uspokojen a ve vztahu k ní nelze hovořit o liknavosti žalovaného", přitom zdůraznil, že posuzování chování žalovaného ve vztahu k právním předchůdcům stěžovatelky je v této věci nerozhodné, a proto také návrhy na doplnění dokazování v tomto směru považoval za nadbytečné. Mimoto poukázal i na stávající judikaturu, podle níž oprávněná osoba nemá možnost jednostranného výběru náhradního pozemku.

Dovolání stěžovatelky bylo napadeným usnesení Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto s poukazem na to, že právními otázkami, jež stěžovatelka předestřela jako otázky zásadního právního významu, se již Nejvyšší soud zabýval v rozhodnutích, na něž zároveň odkázal (sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, 28 Cdo 452/2000, 28 Cdo 3042/2006 a 28 Cdo 5534/2007), a konstatoval, že s nimi je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu, jakož i to, že v dané věci nelze považovat odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4180/2007 za případný.

Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka s podrobným zdůvodněním porušení svých shora označených základních práv v podstatě spatřuje v tom, že napadená rozhodnutí jsou založena na nesprávném právním názoru - neodpovídajícím podle ní stávající judikatuře Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu. Obecné soudy podle ní dostatečně nezkoumaly "vykonatelnost" práva oprávněné osoby, v tomto směru podrobuje také kritice příslušnou právní úpravu. Trvá na tom, že restituční nárok nebyl včas uspokojen liknavostí, resp. nečinností a tím i libovůlí žalovaného a porušení práva na spravedlivý proces pak spatřuje také v tom, že nebylo vyhověno jejím důkazním návrhům a dokazování tak nebylo provedeno v dostatečném rozsahu.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud neshledal. Již Nejvyšší soud, právě jehož rolí je ve smyslu ustanovení § 14 zákona č. 6/2002 Sb. sjednocování soudní judikatury, ve svém rozhodnutí konstatoval, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu konvenuje jeho judikatuře. Soudy I. a II. stupně, na jejichž rozhodnutí lze odkázat, pak rozhodly nejen v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, ale také v souladu s nálezem Ústavního soudu

sp. zn. Pl. ÚS 6/05

, jímž je i senát nyní posuzující věc vázán. Uvedeným nálezem došlo ke zrušení ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 253/2003 Sb. a čl. IV. zákona č. 253/2003 Sb., pokud se týkají oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 183/ 1993 Sb., a jejich dědiců, tedy, jak Ústavní soud v nálezu výslovně uvedl, jen v poměru k původním restituentům a jejich dědicům, nikoliv však již v poměru k postupníkům, přičemž také vysvětlil důvody, které jej k uvedenému rozlišení vedly, na které i v této věci lze odkázat. Porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces pak nelze spatřovat ani v neprovedení navržených důkazů, když tento svůj postup soud za zjištěného stavu řádně zdůvodnil jejich nadbytečností.

Z uvedených důvodů Ústavní soud stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. července 2009

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu