Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 1617/09 ECLI:CZ:US:2009:4.US.1617.09.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal claiming civil court cost allocation violated fair trial rights.

Geschäftsnummer IV.ÚS 1617/09
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by tenant O. K. against a lower court ruling on litigation costs. The applicant argued that the statutory cost allocation scheme violated his fundamental rights under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The Court held that such complaints regarding specific cost calculations fall within the realm of ordinary judicial review and do not constitute a violation of constitutional principles.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court lacks jurisdiction to review ordinary court decisions on litigation costs unless they involve extreme interpretation violating constitutional limits, and mere disagreement with cost outcomes does not equate to a fundamental rights violation.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal litigation cost allocation fair trial rights ordinary judicial review Charter of Fundamental Rights tenant eviction costs procedural justice principles

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
čl. 11 Listiny základních práv a svobod
čl. 36 Listiny základních práv a svobod
čl. 37 Listiny základních práv a svobod
36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
čl. 81 Ústavy
čl. 90 Ústavy
čl. 82 odst. 1 Ústavy
čl. 1 odst. 1 Ústavy
1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
čl. 83 Ústavy
Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 143 o. s. ř.
Stěžovatel měl za to, že aplikace ustanovení § 143 o. s. ř. byla v případě stěžovatele neústavní, neboť uvedené ustanovení bylo paušalizováno na všechna řízení o přivolení výpovědi z nájmu bytu bez ohledu na konkrétní věc.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert
A. B. proti Slovensku, 2003
rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci A. B. proti Slovensku, 2003 in http://www.echr.coe.int/echr v databázi HUDOC) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele O. K., zastoupeného Mgr. Vladimírem Kropíkem, advokátem se sídlem Suchdol nad Lužnicí, 28. října 190, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2009 č. j. 53 Co 51/2009-51, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. června 2009, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2009 č. j. 53 Co 51/2009-51, kterým byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. září 2008 č. j. 12 C 407/2007-38 ve výroku III., jež stěžovateli ukládal nahradit žalovanému J. Š. náklady řízení v částce 8 211,- Kč, a ve výroku II. byla stěžovateli uložena povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 800,- Kč.

Podle názoru stěžovatele bylo napadeným rozhodnutím porušeno jeho základní právo podle čl. 11, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel měl za to, že aplikace ustanovení § 143 o. s. ř. byla v případě stěžovatele neústavní, neboť uvedené ustanovení bylo paušalizováno na všechna řízení o přivolení výpovědi z nájmu bytu bez ohledu na konkrétní věc.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem aplikace ustanovení § 143 o. s. ř. Takto pojatá ústavní stížnost, která ovšem zůstává zcela v rovině podústavního práva, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Závěry odvolacího soudu byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci A. B. proti Slovensku, 2003 in http://www.echr.coe.int/echr v databázi HUDOC) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Tyto principy nebyly ve věci rozhodujícími soudy porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudy řádně hájil. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.

Pokud pak stěžovatel nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2009

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu