Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
I.ÚS 2648/08 ECLI:CZ:US:2009:1.US.2648.08.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses complaint against court's refusal of guardian fees based on Article 11 and 36 of the Charter.

Geschäftsnummer I.ÚS 2648/08
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint regarding the district court's refusal to award her fees as a guardian in a psychiatric admission proceeding. The applicant argued that the court's strict interpretation of the Civil Procedure Code violated her rights under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms and the European Convention on Human Rights. The Court found the lower court's decision reasonable, noting it employed historical and teleological interpretation to ensure qualified legal representation for the detained individual, which aligns with constitutional principles of fairness and the right to legal aid.

Legislator-Regeste

KI-generiert

Art. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě: The refusal of fees to a guardian in a detention-related proceeding does not violate constitutional rights if the court ensures the guardian provides qualified legal services, as interpreted through historical and teleological methods to balance individual liberty with procedural fairness.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal guardian fees award psychiatric admission proceedings qualified legal representation Charter of Fundamental Rights Civil Procedure Code interpretation legal aid standards

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Art. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl.
čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě
1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
§ 191b odst. 2 o. s. ř.
Stěžovatelka považuje interpretaci § 191b odst. 2 o. s. ř., provedenou krajským soudem, za formalistickou a založenou pouze na jazykovém výkladu.
§ 25 odst. 2 o. s. ř.
Na rozdíl od krajského soudu dovozuje, že vyloučení možnosti advokáta dát se zastoupit advokátním koncipientem podle § 25 odst. 2 o. s. ř. dopadá např.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
čl. 8 odst. 1 Listiny
a násl., je umístěný omezen na své osobní svobodě, zaručené čl. 8 odst. 1 Listiny, což je z ústavního hlediska přípustné jenom za splnění předpokladů plynoucích z čl.
čl. 8 odst. 6 Listiny
1 Listiny, což je z ústavního hlediska přípustné jenom za splnění předpokladů plynoucích z čl. 8 odst. 6 Listiny.
čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
proto, že zajištění kvalifikované právní pomoci (čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) vyžaduje, aby dítě bylo zastoupeno vždy advokátem, a nikoliv jen advokátním koncipientem.
§ 1 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii
též § 1 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii).
§ 91 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže
Pro úplnost zdejší soud poukazuje na - jistě nikoliv totožnou, ale do určité míry obdobnou - situaci, která se týká výkonu funkce opatrovníka advokátem podle § 91 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 12 Rodo 5/2004
Soudní praxe se ustálila na výkladu (viz usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 12 Rodo 5/2004, publikováné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č.
Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. R 33/2006 - trestní
I. ÚS 806/08
Constitutional Court dismisses appeal regarding lawyer fees for a minor's guardian appointed by the court.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. R. D., zastoupené Mgr. Martinem Šípem, advokátem se sídlem v Táboře, Převrátilská 330, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 31. 7. 2008, čj. 15 Co 483/2008-48, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka brojí proti shora označenému usnesení, jímž jí krajský soud nepřiznal odměnu ani náhradu hotových výdajů za výkon funkce opatrovníka pro řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do ústavu zdravotní péče. Tímto rozhodnutím byla dle stěžovatelky porušena její práva garantovaná čl. 11 dost. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. Stěžovatelka považuje interpretaci § 191b odst. 2 o. s. ř., provedenou krajským soudem, za formalistickou a založenou pouze na jazykovém výkladu. Může-li si umístěný zvolit podle citovaného ustanovení nejen advokáta, ale jakoukoliv osobu plně způsobilou k právním úkonům, je požadavek, aby funkci opatrovníka vykonával jen advokát, a nikoliv též advokátní koncipient, přepjatě formalistický. Na rozdíl od krajského soudu dovozuje, že vyloučení možnosti advokáta dát se zastoupit advokátním koncipientem podle § 25 odst. 2 o. s. ř. dopadá např. na dovolací řízení (§ 241 o. s. ř.), což zohledňuje i usnesení představenstva České advokátní komory č. 6/1998, které zakazuje ustanovení koncipienta zástupcem v jakémkoliv řízení před vrchními soudy nebo Nejvyšším soudem či Nejvyšším správním soudem. V řízení podle § 191a o. s. ř však zvlášních nároků na zastoupení není třeba, což zohledňují i stavovské předpisy, které požadují pouze tříměsíčí právní praxi, kterážto podmínka splněna byla. Možnost nechat se zastoupit advokátním koncipientem není na újmu opatrovance; bylo by paradoxní, kdyby advokátní koncipient mohl po třech měsících obhajovat obviněného z vraždy, a nemohl být přitom při výslechu osoby, která má být v psychiatrické léčebně nebo v nemocnici. Konečně stěžovatelka poukazuje na to, že interpretace zastávaná krajským soudem jenom paralyzuje systém opatrovnictví, a že neodpovídá ani systematickému výkladu (všude tam, kde právní norma hovoří o zastoupení advokátem, zahrnuje to i zastoupení advokátním koncipientem, není-li výslovně stanoveno jinak). Na základě toho navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí.

Z přiloženého rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře jako soud odvolací (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 31. 7. 2008, čj. 15 Co 483/2008-48, vyslovil, že se stěžovatelce coby opatrovníkovi odměna a náhrada hotových výdajů nepřiznává. V odůvodnění z § 191b odst. 2 o. s. ř. dovodil, že umístěný musí být v řízení zastoupen, a to v prvé řadě zástupcem, jejž si zvolí; tím nemusí být jenom advokát, ale kterákoliv osoba se způsobilostí k právním úkonům v plném rozsahu. Pokud si ho nezvolí, zákon ukládá soudu povinnost ustanovit umístěnému opatrovníka, jímž ale může být jenom advokát. Tato úprava byla vložena (stejně jako u řízení o způsobilosti k právním úkonům) do o.s.ř. teprve novelou č. 205/2005 Sb; do její účinnosti šlo o povinné zastoupení opatrovníkem. Důvodem změny byl charakter detenčního řízení a řízení o způsobilosti k právním úkonům, v nichž jde o významný zásah do práv osob, a nelze tak dopustit, aby zastupování bylo formální jako doposud (viz důvodová zpráva). Jestliže tedy soud musí povinně opatrovníkem ustanovit pouze advokáta, platí rovněž, že postupem podle § 25 odst. 2 o. s. ř. se advokát - opatrovník - může nechat zastoupit jen advokátem. Z tohoto důvodu se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že stěžovatelce nenáleží odměna ani paušální náhrada za úkony, které vykonal advokátní koncipient. Stěžovatelce nepřiznal ani odměnu za přípravu a převzetí zastoupení, neboť tento úkon nemůže spočívat v pouhém převzetí usnesení o zastoupení, ale advokát musí také vyvinout faktickou činnost; tu však nevyvinula stěžovatelka, ale advokátní koncipient.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení

sp. zn. I. ÚS 969/07

) předesílá, že jeho posuzování rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení je a musí být do značné míry specifické, a to s ohledem na potenciální zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatelů.

Na jedné straně totiž Ústavní soud vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (nález ve věci

sp. zn. I. ÚS 653/03

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, str. 189), a v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva.

Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud konstatoval, v souladu se svou obecně dostupnou judikaturou, že rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (usnesení ve věci

sp. zn. IV. ÚS 303/02

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, str. 307). Ústavní soud tedy při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Jedná se o případy, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají; takové rozhodnutí považuje Ústavní soud za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Nelze pominout ani nálezy Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 607/04

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, str. 325),

sp. zn. II. ÚS 444/01

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, str. 197),

sp. zn. I. ÚS 191/06

(http://nalus.usoud.cz) a usnesení

sp. zn. II. ÚS 563/01

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, str. 519).

S ohledem na požadavky obsažené v citovaných rozhodnutích, které Ústavní soud klade na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení - soulad s principy spravedlnosti, řádné odůvodnění, absence libovůle a výklad zásady zavinění -, lze konstatovat, že napadené usnesení těmto požadavkům vyhovuje. Rozhodnutí je odůvodněno důkladně, srozumitelným a racionálním způsobem; v žádném případě nelze hovořit o tom, že by právní závěry ohledně nákladů řízení byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, resp. že by z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly.

Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatelky, že by interpretace zastávaná odvolacím soudem byla přepjatě formalistická a že by se opírala jenom o jazykový výklad. Odvolací soud své závěry totiž zjevně činí též za pomocí historického a teleologického výkladu, neboť odkazuje jednak na vývoj právní úpravy a na úmysl zákonodárce, jakož i na smysl zastoupení advokátem v detenčním řízení a v řízení o způsobilosti k právním úkonům. Úvaha, dle níž se jedná v obou uvedených řízeních o velmi významný zásah do práv osoby, je správná; pokud jde o řízení podle § 191a o. s. ř. a násl., je umístěný omezen na své osobní svobodě, zaručené čl. 8 odst. 1 Listiny, což je z ústavního hlediska přípustné jenom za splnění předpokladů plynoucích z čl. 8 odst. 6 Listiny. Omezení jednoho z klíčových základních práv účastníka řízení zcela jistě vyžaduje, aby výkon funkce opatrovníka nejen nebyl formální, ale aby mu opatrovník byl schopen rovněž poskytovat vysoce kvalifikované právní služby (srov. též § 1 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii). Z tohoto hlediska se výklad zastávaný odvolacím soudem jeví jako jedna z možných interpretačních alternativ jednoduchého práva, jež má své logické a legitimní zdůvodnění, a není tedy z ústavního hlediska závadná.

Pro úplnost zdejší soud poukazuje na - jistě nikoliv totožnou, ale do určité míry obdobnou - situaci, která se týká výkonu funkce opatrovníka advokátem podle § 91 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže. Soudní praxe se ustálila na výkladu (viz usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 12 Rodo 5/2004, publikováné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. R 33/2006 - trestní), podle nějž "[o]patrovníkem dítěte v řízení ve věcech dětí mladších patnácti let (hlava III zák. č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže) může být jen advokát ustanovený soudem pro mládež podle § 91 odst. 2 citovaného zákona. Advokát, který byl ustanoven opatrovníkem dítěte podle tohoto ustanovení, se nemůže nechat zastupovat advokátním koncipientem, ale jen jiným advokátem." V usnesení

sp. zn. I. ÚS 806/08

shledal Ústavní soud tento právní názor ústavně konformní mj. proto, že zajištění kvalifikované právní pomoci (čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) vyžaduje, aby dítě bylo zastoupeno vždy advokátem, a nikoliv jen advokátním koncipientem.

Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně 24. června 2009

František Duchoň

předseda senátu