Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 1315/09 ECLI:CZ:US:2009:3.US.1315.09.1 KI-generiert

III.ÚS 1315/09 · Ústavní soud České republiky

Geschäftsnummer III.ÚS 1315/09
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

Ústavní soud rozhodl dne 18. června 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. S., zastoupené JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2009 č. j. 2 Ans 1/2008-84, takto:

Legislator-Regeste

KI-generiert

III.ÚS 1315/09 · Ústavní soud České republiky: Ústavní soud především konstatuje, že ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR představuje soudní orgán ochrany ústavnosti. Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 18. června 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. S., zastoupené JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2009 č. j. 2 Ans 1/2008-84, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Jak uvádí stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, a jak současně vyplývá též z napadeného rozhodnutí, Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2007 č. j. 44 Ca 122/2006-56. Rozhodnutím jmenovaného krajského soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti usnesení Krajského úřadu Středočeského kraje, kterým nevyhověl žádosti stěžovatelky, aby učinil opatření proti nečinnosti Městského úřadu Mnichovice ve věci jejího podnětu k zahájení řízení o odstranění stavby rekreačního objektu na specifikované pozemkové parcele. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti argumentuje porušením svého práva na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny (dále jen "Listina"), práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR představuje soudní orgán ochrany ústavnosti. Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce.

Argumentům stěžovatelky, že Nejvyšší správní soud porušil její ústavně zaručená práva tím, že zamítl její kasační stížnost, nelze přisvědčit. Nejvyšší správní soud srozumitelně, pregnantně a logicky věcně odpovídajícím způsobem odůvodnil svůj postup v posuzované věci. Námitky stěžovatelky, obsažené v ústavní stížnosti, jsou identické s námitkami, které vznesla již ve své kasační stížnosti. Jejich podstatou je její nesouhlas s výkladem § 42 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen "správní řád"), ve spojení s § 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, a § 79 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), jak jej učinily krajský a Nejvyšší správní soud. Podle stěžovatelky "ze zcela jasné dikce s. ř. s. vyplývá, že žalobou na ochranu proti nečinnosti se lze domáhat ochrany v případě, že správní soud nevydá rozhodnutí ve stanovené lhůtě (a není již rozhodné, zda se děje v řízení již zahájeném nebo vyplývá-li povinnost z jiného titulu). I v případě pochybností o výkladu tohoto byl soud povinen zvolit takový výklad, který bude ve prospěch soudní ochrany."

Nejvyšší správní soud však v odůvodnění napadeného rozsudku zřetelně objasnil, že "ve správním soudnictví se sice lze domáhat ochrany proti nečinnosti správního orgánu, a to žalobou podle dílu druhého hlavy druhé části třetí s. ř. s., avšak nikoli proti jakékoli absenci činnosti správního orgánu. Z ustanovení § 79 odst. 1 s. ř. s. vyplývá, že ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu, popřípadě jiný právní důsledek."

Ústavní soud neshledává nic protiústavního na právním názoru Nejvyššího správního soudu, podle něhož je dovolání se ochrany u soudu explicitně omezeno na případy, kdy ve správním řízení správní orgán má povinnost vydat rozhodnutí, návrh lze podat jen v určité zákonem stanovené lhůtě a žalobce musí bezvýsledně vyčerpat procesní prostředky, které má k ochraně proti nečinnosti k dispozici ve správním řízení. Nelze tedy s úspěchem podat žalobu proti nečinnosti zejména v případech, kdy je podání ve správním řízení konstituováno toliko jako podnět, jak tomu bylo i v případě stěžovatelky. Žalobou na ochranu proti nečinnosti se proto nelze domáhat toho, aby bylo správnímu orgánu uloženo zahájit řízení z moci úřední, ale jen toho, aby správní orgán vydal - v řízení již zahájeném - rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení.

Odkazy stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu nejsou v dané věci relevantní, neboť napadeným rozhodnutím nebylo stěžovatelce odepřeno právo na soudní ochranu a přístup k soudu.

Ústavní soud proto došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto mu nezbylo, než podanou stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2009

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu