IV.ÚS 350/09 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 5. května 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti A. H., zastoupené JUDr. Milošem Červinkou, advokátem, AK Haštalská 27, 110 00 Praha 1, proti rozsudkům Okresního soudu v Benešově ze dne 14. 12. 2006 č. j. 8 C 229/2006-31 a Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2007 č. j. 24 Co 89/2007-60 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008 č. j. 21 Cdo 4549/2007-82 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v její civilní věci s odůvodněním, že jimi došlo k porušení jejího práva dědit dle článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny.

Z podané ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Okresní soud v Benešově usnesením ze dne 12. 1. 2006 č. j. D 311/2004-84, Nd 67/2004 uložil stěžovatelce a dalším třem dědicům, aby ve lhůtě do jednoho měsíce od nabytí právní moci tohoto usnesení podali žalobu o určení, že M. S. není závětní dědičkou po zůstavitelce R. B. podle závěti ze dne 21. 2. 2004. Tentýž soud pak rozsudkem ze dne 14. 12. 2006 č. j. 8 C 229/2006-31 stěžovatelčinu žalobu výše uvedeného znění zamítl z důvodu nedostatku aktivní i pasivní věcné legitimace, neboť dědicové mají v dědickém řízení postavení tzv. nerozlučných společníků, a proto určí-li žalobce okruh účastníků odchylně od okruhu účastníků v řízení o dědictví, nemůže být žalobě vyhověno. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 4. 2007 č. j. 24 Co 89/2007-60 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem nalézacího soudu a k namítanému nedostatku poučení stěžovatelky stran označení účastníků řízení konstatoval, že takovou povinnost soud nemá, a to i proto, že stěžovatelka byla zastoupena advokátem [srov. ustanovení § 118a odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")]. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 10. 2008 č. j. 21 Cdo 4549/2007-82 dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné, neboť soudy postupovaly při posuzování otázky věcné legitimace v souladu s ustálenou judikaturou, pročež napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemůže mít zásadní právní význam.

Stěžovatelka je názoru, že Okresní soud v Benešově porušil svou povinnost poučit ji, že určovací žalobu mají podat společně všichni dědicové vyjmenovaní v příslušném usnesení. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 732/98 a dovozuje, že ji soud měl k odstranění tohoto nedostatku usnesením vyzvat. Mimoto je stěžovatelka přesvědčena, že oprávnění podat žalobu o určení neplatnosti závěti náleželo každému z dědiců samostatně. Na posouzení platnosti závěti mohla mít prospěch pouze stěžovatelka, přičemž účelem nerozlučného společenství dědiců jakožto institutu určeného k ochraně společných práv dědiců by nemělo být ztížit prosazení individuálních práv žalobkyně, která ostatně svou povinnost podat žalobu ve stanovené lhůtě splnila.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a řádně zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není další instancí v rámci soustavy obecných soudů a nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti, pokud došlo k porušení běžné zákonnosti, ale jedině tehdy, pokud takové porušení současně představuje zásah do ústavně zaručených práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o sjednocování soudní praxe. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. např. nález

sp. zn. Pl. ÚS 85/06

, dostup. na http://nalus.usoud.cz).

Pokud jde o otázku výkladu ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř., žádné z výše uvedených pochybení nelze obecným soudům vytknout, neboť jimi podaná interpretace předmětného zákonného ustanovení plně odpovídá po desetiletí ustálené a dostupné judikatuře, a nelze ji proto pokládat za překvapivou či extrémní. S námitkami stěžovatelky, jež jsou toliko polemikou s uvedeným právním názorem, se obecné soudy náležitě vypořádaly; nadto se tyto výhrady pohybují toliko v rovině výkladu podústavního práva, jež je výlučnou záležitostí obecných soudů a nikoli Ústavního soudu.

Vytýká-li stěžovatelka okresnímu soudu, že ji nepoučil o nutnosti podat žalobu společně se všemi dědici, kteří byli k tomu vyzváni v jeho usnesení, poukazuje Ústavní soud na vlastní judikaturu, dle které nelze poučovací povinnost chápat natolik extenzívně, aby zahrnovala i návod týkající se věcné legitimace (srov. nález

I. ÚS 56/95

, Sb. n. u., sv. 5, s. 11, a usnesení III. ÚS 480/97, Sb. n. u., sv. 10, s. 403). Nelze rovněž opomenout skutečnost, že otázku věcné legitimace nalézací soud přesto se stěžovatelkou probíral, nicméně ta trvala na svém (nesprávném) právním názoru (srov. str. 2 rozsudku Okresního soudu v Benešově), a to v situaci, kdy byla právně zastoupena advokátem, jehož úkolem jako osoby znalé práva je poskytnout klientovi právní pomoc a radu. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 732/98 není případný, jelikož pojednává o poučovací povinnosti soudu ve vztahu k unesení břemene tvrzení a důkazního břemene ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., o něž v projednávané věci nešlo.

Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. května 2009

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu