III.ÚS 78/09 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky DT COMPACT s. r. o., se sídlem v Brně, Havlíčkova 129/15, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 13. 10. 2008, č. j. 7 C 159/2008-22, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o Ústavním soudu“), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“) zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, vydané v její občanskoprávní věci.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 7 C 159/2008 se podává, že Městský soud v Brně napadeným rozsudkem zamítl žalobu proti žalovanému P. G., kterou se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 1 013 Kč s příslušenstvím z titulu pohledávky Dopravního podniku města Brna, a. s., na zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému, již nabyla postoupením. Podle soudu byla žaloba podána předčasně, neboť v řízení nebylo prokázáno, že bylo žalovanému doručeno „oznámení o postoupení pohledávky ze dne 31. 10. 2007“, jakož i výzva k zaplacení, aby mohl plnit postupníku, resp. žalobkyni (stěžovatelce).

Porušení svých práv spatřuje stěžovatelka v tom, že okresní soud „použil a vyložil obecnou právní normu v extrémním rozporu s tím, jak tento předpis je a má být konsensuálně aplikován a interpretován, a jeho závěry tak nesou jednoznačné prvky libovůle či dokonce svévole“; též tvrdí, že soud rozhodnutí „vystavěl na zcela nedostatečném a nepřesvědčivém odůvodnění“, když z jeho odůvodnění není seznatelný důvod, pro který byla žaloba zamítnuta. Na výsledek řízení nemohla mít podle jejího názoru vliv okolnost, že neprokázala odeslání výzvy k zaplacení, a pochybnosti nemohou být ani o její aktivní legitimaci, neboť na ni právo vymáhat dluh přešlo již účinností smlouvy o postoupení pohledávek.

Okresní soud Brno-venkov ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na obsah soudního spisu.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále „Ústavy“) soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka.

Ve vztahu k povaze projednávané věci nelze především nepřipomenout, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. § 202 odst.2 o. s. ř.) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není – v obecné rovině – v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech

sp. zn. IV. ÚS 695/01

,

IV. ÚS 185/98

,

III. ÚS 200/05

,

IV. ÚS 8/01

,

II. ÚS 436/01

,

IV. ÚS 502/05

).

Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.

Stěžovatelka námitku nedostatku spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny identifikuje výlučně s tvrzením věcné nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a nepřípustně je spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což – jak bylo vysloveno výše – mu však nepřísluší.

Obecný soud napadené rozhodnutí srozumitelně (ve skutkové i právní rovině) odůvodnil, a to je pro shora vymezený ústavněprávní přezkum postačující.

Aniž by se uchýlil k hodnocení „podústavní“ správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že – oproti názoru stěžovatelky – v napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli (viz výše) nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané. Důvod zamítnutí žaloby, spočívají v její pouhé „předčasnosti“, nezakládá ostatně pro stěžovatelku, resp. jí uplatněný nárok, finálně fatální důsledky.

Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy „zjevně neopodstatněné“, čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o „nepřijatelnosti“ již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.

Z výše řečeného se podává, že tak je tomu i v dané věci.

Jako návrh zjevně neopodstatněný tudíž Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. března 2009

Jan Musil

předseda senátu