Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 576/08 ECLI:CZ:US:2009:4.US.576.08.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal claiming violation of right to legal judge due to court roster changes.

Geschäftsnummer IV.ÚS 576/08
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint challenging a Supreme Court decision regarding judicial impartiality and court assignment. The applicant argued that frequent changes in case assignment violated his right to a legal judge and proper procedure. The Court ruled that changes based on approved work schedules do not constitute a violation of the right to a legal judge.

Legislator-Regeste

KI-generiert

Art. 38 odst. 1 Listiny; Art. 36 odst. 1 Listiny: Changes in court roster assignments based on approved schedules do not violate the right to a legal judge if the judge acts according to pre-established rules.

Schlagwörter

KI-generiert
right to legal judge court roster changes judicial impartiality constitutional complaint work schedule approval

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Art. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
Art. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Art. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
§ 12 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
tak, že se návrhu na přikázání věci jinému soudu téhož stupně podle § 12 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.
§ 119 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Jana Musila a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. P. P., zastoupeného JUDr. Tomášem Chovancem, advokátem Advokátní kanceláře v Moravské Ostravě, Masná 10, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2007 č. j. Nco 221/2007-485, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. 1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na soudní ochranu, garantovaného čl. 38 odst. 1 Listiny, zrušení shora označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.

2. Stěžovatel ústavní stížností napadá usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2007 č. j. Nco 221/2007-485, kterým bylo rozhodnuto o jeho námitce podjatosti soudců Městského soudu v Praze ve výroku I. tak, že soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. Nataša Reichlová, JUDr. Lenka Dolejšová a JUDr. Naděžda Miková nejsou vyloučeny z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 308/2000, a ve výroku II. tak, že se návrhu na přikázání věci jinému soudu téhož stupně podle § 12 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nevyhovuje. Ve vznesené námitce podjatosti stěžovatel poukazoval na opakované změny v obsazení soudu. Napadenému usnesení vrchního soudu pak stěžovatel vytýká, že se v něm vrchní soud nesprávně zabýval výhradně podjatostí soudu a soudců a nikoliv namítaným nesprávným obsazením soudu, kdy od roku 2000 do vznesení námitky podjatosti dne 5. 6. 2007 se postupně v obsazení soudu v jeho věci vystřídali celkem tři soudci, a to nejprve samosoudkyně JUDr. Helena Nebesářová, pak agendu vyřizoval JUDr. Lubomír Velc a později JUDr. Nataša Reichlová. Stěžovateli nebyly v této souvislosti sděleny důvody těchto změn obsazení soudu, pro které by byla JUDr. Nebesářová vyloučena z projednávání věci a stěžovatel namítá, že tímto postupem bylo zasaženo do jeho základního práva, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny). Nebyl zároveň dodržen postup dle § 119 odst. 3 o. s. ř., podle něhož došlo-li ke změně v obsazení soudu, předseda senátu na začátku dalšího jednání sdělí obsah přednesů a provedených důkazů, čímž došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. S ohledem na shora uvedené porušení základních práv stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí vrchního soudu zrušil.

II. 3. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal rozvrhy práce Městského soudu v Praze za příslušné období a rovněž vyjádření Vrchního soudu v Praze k ústavní stížnosti.

4. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvádí, že se v odůvodnění svého usnesení ze dne 14. 12. 2007 vypořádal jak s námitkou podjatosti, která směřovala obecně vůči všem soudcům Městského soudu v Praze, tak i s námitkou směřující ke změnám v obsazení soudu. Ve vyjádření k ústavní stížnosti pak v návaznosti na své rozhodnutí ze dne 14. 12. 2007 rekapituluje k námitce podjatosti směřující obecně vůči všem soudcům Městského soudu v Praze, že tato námitka nemůže být úspěšně uplatněna, pokud směřuje neadresně vůči všem soudcům příslušného soudu. K námitce porušení ustanovení § 119 odst. 3 o. s. ř. je podle jeho názoru třeba podřadit tuto námitku pod námitky týkající se procesního postupu soudu, které nejsou důvodem k vyloučení soudce z důvodu podjatosti. Pokud jde o námitky k obsazení soudu, pak vrchní soud již v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že si vyžádal rozvrh práce Městského soudu v Praze, ze kterého zjistil, že provedené změny v obsazení soudu (samosoudce) vyplývaly z předložené části rozvrhu práce Městského soudu v Praze, které v rámci své pravomoci dané mu ustanovením § 41 odst. 2 věta druhá zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, provedl předseda Městského soudu v Praze. Na základě výše uvedeného Vrchní soud v Praze navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.

5. Shora uvedené vyjádření Vrchního soudu v Praze k ústavní stížnosti neobsahuje žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k němu proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.

III. 6. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], resp. některé z ústavních kautel. Ústavní soud tak není běžnou další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí.

7. Meritum ústavní stížnosti představuje stěžovatelem vznesená námitka podjatosti soudců Městského soudu v Praze spočívající v nesprávném obsazení soudu v souvislosti s opakovanými změnami soudce, který ve věci rozhodoval, čímž bylo podle názoru stěžovatele zasaženo do jeho základního práva na zákonného soudce.

8. Podle článku 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Princip zákonného soudce představuje v demokratickém právním státě jednu z garancí nezávislého a nestranného soudního rozhodování. Tento ústavní imperativ jednak dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, současně však pro každého účastníka řízení představuje ústavní záruku, že k rozhodování v jeho věci jsou povolány soudy a soudci podle předem stanovených pravidel tak, aby byla zachována zásada přidělování soudní agendy podle pevného rozvrhu práce, čímž je vyloučen výběr soudců a soudů "ad hoc".

9. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že právo na zákonného soudce je nutno vykládat v souvislosti s pravidly stanovenými v souladu s příslušnými předpisy, kterými soud určuje nápad projednávaných věcí pro jednotlivé soudce a stanoví pravidla vzájemného zastupování. Pokud věc projednává soudce v souladu s těmito pravidly, jedná se o "zákonného" soudce a nedochází k porušení ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny. K posouzení této otázky ve vztahu k předmětné ústavní stížnosti si proto Ústavní soud vyžádal rozvrhy práce Městského soudu v Praze za příslušné období. Z rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2005, změna č. 21, č. j. Spr 2901/2004 ze dne 8. 6. 2005, schváleného předsedou Městského soudu v Praze s účinností od 1. 7. 2005 vyplynulo, že veškerou agendu dosud vyřizovanou JUDr. Helenou Nebesařovou bude vyřizovat JUDr. Lubomír Velc. Z rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2006, změna č.11, č. j. Spr 3123/2005 ze dne 9. 3. 2006, schváleného předsedou Městského soudu v Praze s účinností od 1. 4. 2006 pak vyplynulo, že veškerou agendu JUDr. Lubomíra Velce přebírá JUDr. Nataša Reichlová. Z předložených podkladů tak vyplývá, že předmětná věc byla vždy projednávána soudcem, který byl k projednávání určen buď obecným rozvrhem práce a nebo opatřením předsedy soudu. Nelze proto dovozovat, že by uvedenými změnami v obsazení senátu bylo porušeno právo stěžovatele na zákonného soudce, jehož se dovolává.

10. Posuzovaná ústavní stížnost se vztahuje k usnesení, kterým bylo Vrchním soudem v Praze rozhodnuto o stěžovatelově námitce podjatosti soudců Městského soudu v Praze v souvislosti s nesprávným obsazením soudu. Ústavní soud se proto při posuzování odůvodněnosti ústavní stížnosti zabývá pouze námitkami stěžovatele vztahujícími se k předmětné námitce podjatosti soudu. Ve vztahu ke stěžovatelově námitce stran nedodržení procesního postupu soudu podle ustanovení § 119 odst. 3 o. s. ř. proto Ústavní soud shodně s názorem vrchního soudu, uvedeném v odůvodnění napadeného usnesení, konstatuje, že tato skutečnost není důvodem pro vyloučení soudce z důvodu podjatosti a proto se Ústavní soud touto námitkou nezabýval.

11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal stěžovatelem tvrzený zásah do jeho ústavně zaručených základních práv na spravedlivý proces a soudní ochranu a Ústavnímu soudu tak nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2009

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu