III.ÚS 1706/08 · Ústavní soud České republiky

K dovolací lhůtě jako limitu, v němž je možno měnit rozsah a důvody dovolání v trestním řízení

Usnesení

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 19. února 2009

sp. zn. III. ÚS 1706/08

ve věci ústavní stížnosti V. N. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008 sp. zn. 7 Tdo 405/2008, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 10. 2007 č. j. 4 To 789/2007-138, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání, a proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 23. 7. 2007 č. j. 7 T 99/2007-110, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky a trestným činem ublížení na zdraví a odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na deset měsíců a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na čtyři roky, za účasti Okresního soudu v Jindřichově Hradci, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení.

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Ústavní stížností splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv zakotvených v článku 8 odst. 2 a v článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Mělo dojít rovněž k porušení zásady podle článku 2 odst. 2 Listiny, podle níž lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel napadeným rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 23. 7. 2007 sp. zn. 7 T 99/2007 uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 a odst. 2 písm. c) tr. zák. a trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 a 2 tr. zák. a odsouzen podle § 224 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na deset měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na čtyři roky.

Jako výše uvedené trestné činy posoudil Okresní soud v Jindřichově Hradci skutek, který spočíval v tom, že stěžovatel dne 11. 1. 2007 kolem 22.15 hodin v Jindřichově Hradci po požití většího přesně nezjištěného množství alkoholických nápojů ve stavu opilosti, v níž nebyl schopen bezpečně ovládat žádné motorové vozidlo, počal řídit z centra města po komunikacích ve směru na sídliště Vajgar automobil zn. VW Transporter, na místní komunikaci ve Vídeňské ulici řádně nesledoval situaci na vozovce, v důsledku opilosti přehlédl poškozeného P. S., který se nacházel při pravém okraji vozovky vedle automobilu zn. Škoda Octavia odstaveného na chodníku, najel až k obrubníku chodníku, pravým vnějším zrcátkem a pravým bokem vozidla zachytil poškozeného, takže došlo k jeho odmrštění vpravo přes pravý přední blatník odstaveného vozidla, a poškozený při pádu utrpěl víceúlomkovou zlomeninu horního konce levé kosti pažní s následným léčením a pracovní neschopností do 4. 4. 2007.

Proti tomuto rozsudku stěžovatel podal v zákonné lhůtě odvolání, toto odvolání však bylo citovaným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 10. 2007 č. j. 4 To 789/2007-138 zamítnuto. Toto usnesení bylo obhájci stěžovatele JUDr. M. T. doručeno dne 14. 11. 2007.

Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel ještě dovolání, a to ve lhůtě podle § 265e odst. 1 tr. řádu prostřednictvím svého tehdejšího obhájce JUDr. T. S odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu brojil stěžovatel v tomto dovolání proti kvalifikaci výše popsaného skutku jako trestného činu podle § 201 odst. 1 a 2 písm. c) tr. zák.

Dne 26. 2. 2008 udělil stěžovatel plnou moc advokátce JUDr. M. K., aby ho v řízení před Nejvyšším soudem zastupovala. Nová právní zástupkyně učinila obecnému soudu dne 13. 3. 2008 další podání označené jako dovolání proti výše citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích. V tomto podání stěžovatel vyjádřil s odkazem na stejný dovolací důvod i nesouhlas s právní kvalifikací projednávaného skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 a 2 trestního zákona. Nejvyšší soud k tomuto v pořadí druhému podání stěžovatele nepřihlížel, neboť bylo učiněno po uplynutí zákonné dovolací lhůty, která podle § 265e odst. 1 tr. řádu činí dva měsíce od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Nejvyšší soud odkázal na § 265f odst. 2 tr. řádu, podle něhož rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Následně Nejvyšší soud dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

II. V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel nejprve zdůraznil, že ve svém dovolání v zákonné lhůtě deklaroval a nezměnil zákonný důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, řádně vymezil i jeho rozsah jako směřující proti výroku o vině, a v důsledku toho i proti výroku o trestu. Doplnění dovolání dle přesvědčení stěžovatele dovolací důvod nezměnilo. Stěžovatel poukazuje na to, že výrok o vině rozsudku nalézacího soudu obsahuje pouze jeden skutek, takže rozsah dovolání z povahy dovolacího důvodu a z obsahu uplatněných námitek je jednoznačně zřejmý. Stěžovatel má za to, že svým v pořadí druhým podáním Nejvyššímu soudu ve smyslu § 265f odst. 2 tr. řádu rozsah dovolání neměnil, pouze ho podpořil dalšími námitkami. Náležitosti dovolání stanovené v § 265e odst. 1 tr. řádu, které musejí být splněny již v zákonné lhůtě k podání dovolání, dovolání stěžovatele splňovalo a jeho doplněním nebyly dotčeny.

Stěžovatel zdůraznil, že se domáhal jiného právního posouzení skutku a učinil návrh k tomu směřující. Pokud stěžovatel dodatečně shledal, že zákonné dikci "nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení" ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu odpovídá i porušení § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zákona, které se promítlo do namítaného nesprávného právního posouzení skutku, nelze doplnění dovolání v rozsahu námitek podporujících zvolený dovolací důvod posuzovat samostatně ve smyslu § 265e odst. 1 tr. řádu a námitkami se nezabývat s odůvodněním, že nebyly uplatněny v zákonné lhůtě pro podání dovolání.

Stěžovatel je přesvědčen, že v projednávané věci nebylo možné vůbec aplikovat ustanovení § 265f odst. 2 tr. řádu. Doplnění dovolání v rozsahu námitek podporujících zvolený dovolací důvod nelze dle názoru stěžovatele hodnotit odděleně a vyloučit je z meritorního rozhodnutí věci, byly-li uplatněny po lhůtě ve smyslu § 265e odst. 1 tr. řádu.

III. Ústavní soud si podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení. Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatele se vztahovaly výhradně k rozhodnutí Nejvyššího soudu, bylo pouze vyjádření tohoto účastníka obsažnější, přičemž Nejvyšší soud setrval na svých právních závěrech v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ve svém vyjádření Nejvyšší soud dále poukázal na to, že stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti směšuje několik různých hledisek, a sice rozsah a důvody dovolání, resp. možnost je měnit i po uplynutí lhůty podle § 265e odst. 1 tr. řádu. Jestliže je jeden skutek posouzen jako dva nebo více trestných činů, je rozsah, v němž je rozhodnutí napadáno, dán tím, proti které ze sbíhajících se právních kvalifikací směřují námitky dovolatele. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků stěžovateli k případné replice. Této možnosti však stěžovatel ve stanovené lhůtě nevyužil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti neuplatnil žádné konkrétní námitky proti rozhodnutí prvoinstančnímu ani proti rozhodnutí odvolacího soudu, byť je v petitu napadá. Ústavní soud tudíž přezkoumal toliko rozhodnutí dovolacího soudu z hlediska stěžovatelovy argumentace a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, na jehož obsah jsou již z tohoto důvodu kladeny přísné požadavky. V dovolacím řízení se přísně uplatňuje princip vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním a jeho důvody. Dovolání jako procesní úkon má ryze dispozitivní povahu. Obsah i rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu musí tudíž v zásadě odpovídat tomu, v jakém rozsahu oprávněná osoba hodlá svého dovolacího práva využít, tzn. že se dovolací soud zabývá jen těmi částmi napadeného rozhodnutí, s nimiž dovolatel nesouhlasí, a to z takových zákonných důvodů, které dovolatel sám označil za rozhodující (srov. podrobný výklad In: Císařová, D. a kol.: Trestní právo procesní. 5. vyd. Praha: ASPI, 2008, str. 613 a násl.). Tato zásada je prolomena jen v těch případech, kdy je třeba respektovat souvislost jednotlivých částí napadeného rozhodnutí, protože výroky dovoláním napadené a nenapadené mohou mít takovou vzájemnou návaznost, že vada jednoho z nich ovlivňuje i správnost výroku jiného (srov. § 265i odst. 3 a 4 tr. řádu). Z uvedeného plyne, že Nejvyšší soud má povinnost přezkoumat pouze ty oddělitelné výroky, proti nimž bylo podáno dovolání (viz § 265k odst. 2 tr. řádu).

V projednávané věci je třeba si ujasnit, co se rozumí obratem "rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno" podle § 265f odst. 2 tr. řádu, a to zejména ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Stěžovatel má zřejmě za to, že rozsah, jímž se rozhodnutí dovoláním napadá, je v případě uvedeného dovolacího důvodu dán prostým konstatováním, že dovolatel nesouhlasí s právním posouzením skutku, lhostejno proč, přičemž tento obecný nesouhlas je možno dále zpřesňovat. Tak tomu však není, neboť dovolání z důvodu uvedeného v první alternativě v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu musí směřovat vždy proti konkrétní přesně vymezené právní kvalifikaci uvedené v právní větě ve výroku o vině napadeného rozsudku. Ústavní soud zde považuje za účelné připomenout, že právní posouzení skutku ve výroku o vině trestným činem se rozpadá na celou řadu aspektů vyjádřitelných odkazem na konkrétní ustanovení obecné i zvláštní části trestního zákona. Nejde jen o otázku, zda skutek naplňuje znaky skutkové podstaty jednoho či více trestných činů, ale v právní větě musejí dojít vyjádření např. i formy účastenství podle § 9 a 10 tr. zák. či vývojových stadií trestného činu ve smyslu § 7 a 8 tr. zák. Tyto komponenty právní kvalifikace skutku mají jednotlivě i ve svém souhrnu význam z hlediska míry trestnosti a ukládaného trestu [viz § 31 odst. 2 písm. a), b) a c), § 34 písm. ch), § 34 písm. k), § 35 odst. 2 tr. zák.]. V dovolání podaném z výše citovaného důvodu dovolatel tudíž musí brojit proti subsumpci jednání pachatele pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona, a právě tím vymezuje rozsah svého dovolání.

V projednávané věci stěžovatel ve lhůtě stanovené ustanovením § 265f odst. 1 tr. řádu nejprve v dovolání ze dne 12. 12. 2007 vyjádřil svůj nesouhlas s tím, že nalézací soud jeho skutek kvalifikoval vedle ublížení na zdraví i jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 a 2 tr. zák. Brojil tedy pouze proti této jedné právní kvalifikaci skutku, uvedené ad 1) právní věty výroku o vině nalézacího soudu, zatímco svou vinu trestným činem podle § 224 odst. 1 a 2 tr. zákona dokonce výslovně označil jako nespornou. Nejvyšší soud byl po uplynutí lhůty k podání dovolání takto vymezeným rozsahem přezkumu napadeného rozhodnutí vázán. Po uplynutí uvedené lhůty však stěžovatel v novém podání ze dne 11. 3. 2008 rozsah svého dovolání radikálně změnil, když náhle napadal obě sbíhající se právní kvalifikace [ad 1) i ad 2) právní věty rozsudku]. Z podaného výkladu je jasné, že Nejvyšší soud k takovéto změně rozsahu dovolání nemohl přihlížet.

Je přitom třeba souhlasit i s odkazem ve vyjádření Nejvyššího soudu na § 265h odst. 2 tr. řádu, podle něhož až po uplynutí dovolací lhůty předseda senátu soudu prvního stupně předloží spisy Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud musí rozhodovat za situace, kdy je již nezměnitelně jasné, v jakém rozsahu je rozhodnutí napadáno a co je dovolacím důvodem. Připustit výklad, na kterém je založena projednávaná ústavní stížnost, by v důsledku znamenalo připustit i takový stav, kdy po předložení věci Nejvyššímu soudu nebo dokonce v době jeho rozhodování bude někde mimo dosah Nejvyššího soudu (např. na poště, u soudu prvního stupně, u odvolacího soudu) podání, které je relevantní z hlediska určení rozsahu dovolání. Takový stav by znamenal značnou nejistotu. Zjevným účelem dovolací lhůty jako limitu, v němž je možno měnit rozsah dovolání, je připustit relevanci jen těch podání, která jsou uplatněna včas, tj. do nějaké časové hranice, jejíž stanovení a dodržení garantuje jistotu v otázce, co je předmětem rozhodování Nejvyššího soudu.

S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.