Constitutional Court dismisses appeal as time-barred and Supreme Court's rejection as clearly unfounded.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against a Supreme Court decision dismissing her appeal and lower court judgments. The Court found the appeal against the Supreme Court's ruling was clearly unfounded, while the complaints against lower court decisions were filed after the statutory deadline. Consequently, the Court ruled that the appeal lacked merit and the lower court complaints were untimely.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if filed after the prescribed time limit, and clearly unfounded if it challenges a Supreme Court decision rejecting an appeal for inadmissible reasons.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 18. prosince 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené Mgr. Eliškou Hlavsovou, advokátkou v Praze 8, Molákova 10, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 9. 2007 č. j. 21 Cdo 1199/2007-471, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2006 č. j. 23 Co 153/2006-423 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 28. 11. 2005 č. j. 9 C 307/2001-403, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 13. 12. 2007, a doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 12. 2007, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi obecné soudy porušily její základní právo garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR. Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jímž bylo mezitímně rozhodnuto o tom, že základ nároku stěžovatelky na náhradu škody na zdraví je důvodný z jedné poloviny. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, není opodstatněná.
Dovolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelkou podané dovolání není přípustné, neboť, i když dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku ze dne 25. 6. 2003 č. j. 9 C 307/2001-143, kterým žalobu zamítl a který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 2. 12. 2003 č. j. 23 Co 417/2003-177 zrušen - mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, není příčinná souvislost. Závěr soudu prvního stupně, obsažený v jeho pozdějším - mezitímním - rozsudku o důvodnosti základu nároku stěžovatelky na náhradu škody na zdraví v rozsahu jedné poloviny, nevyplynul z toho, že by jeho posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu. K jinému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě důkazů, které byly provedeny až po rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud neshledal dovolání stěžovatelky přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť stěžovatelka v dovolání nenastolila žádnou právní otázku, pro kterou by napadený rozsudek odvolacího soudu měl mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.
K obsahu dalšího podání stěžovatelky Nejvyšší soud nemohl v souladu s ustanovením § 241b odst. 3 věta první o. s. ř. přihlédnout, neboť bylo podáno po uplynutí lhůty stanovené pro podání dovolání.
Z odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu je zřejmé, že přípustnost stěžovatelčina dovolání posoudil v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu a své závěry jasně a srozumitelně vyložil. Ústavní soud dospěl k závěru, že z hlediska ústavněprávního nelze dovolacímu soudu nic vytknout.
V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozsudkům soudů prvního a druhého stupně, ji Ústavní soud posoudil jako opožděně podanou.
Pokud jde o rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, je zřejmé, že stěžovatelka pokládá ústavní stížnost proti nim za včasnou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o jí podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tato podmínka však v daném případě splněna není.
Odmítl-li Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání pro uplatnění nezpůsobilých dovolacích důvodů, zjevně se tak nestalo "z důvodů závisejících na jeho uvážení", a nelze proto ve vztahu k odvolacímu rozhodnutí aplikovat § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, neboť v takovém případě je pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti třeba aplikovat § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; 60denní lhůta počíná běžet již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní stížnost tak byla proti rozhodnutí odvolacího soudu (a tím i proti rozhodnutí prvostupňového soudu) podána opožděně.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou a v části směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi ji podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě k tomu stanovené.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu