IV.ÚS 2413/08 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. Š., právně zastoupeného Mgr. Janem Lipavským, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Perthen, Perthenová, Švadlena a partneři, s.r.o., Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, směřující proti usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. srpna 2008, č.j. 11 Tdo 891/2008-179, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. března 2008, č.j. 11 To 94/2008-147, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. ledna 2007, č.j. 6 T 200/2007-112, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na obhajobu zaručené v čl. 40 odst. 3 Listiny, jakož i v čl. 6 odst. 1, 2 a 3 bod 3 a 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 trestního zákona, a odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin. Dále mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému částku 22.500,- Kč. Ve zbytku byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Hradci Králové zamítl. Dovolání stěžovatele napadeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že v jeho věci bylo rozhodnutí soudů založeno na rekognici, jíž předcházel výslech poškozeného, kterého se ovšem stěžovatel ani jeho obhájce nezúčastnili. Podle přesvědčení stěžovatele tedy nebyla rekognice provedena v souladu se zákonem a je jako důkaz nepoužitelná. Soudy prvého a druhého stupně, které na tom založily své rozhodnutí, tak zákonnou normu vyložily nesprávně, čímž došlo ke zkrácení v právu na spravedlivý proces, a to zejména za situace, kdy žádný z důkazů provedených před obecnými soudy neprokázal přítomnost stěžovatele na místě činu.

Stěžovatel rovněž odkázal na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nálezy

sp. zn. III. ÚS 464/99

k zásadě volného hodnocení důkazů,

sp. zn. IV. ÚS 78/02

a

sp. zn. IV. ÚS 36/98

o průkaznosti provedených důkazů. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 6 T 200/2007, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Jak je z předloženého spisu patrné, jak odvolání stěžovatele (č.l. 118 a násl. a č.l. 128 a násl.), tak i jeho dovolání (č.l. 161 a násl.), obsahuje argumentaci užitou v ústavní stížnosti. Jak soud odvolací, tak, zejména k otázce rekognice, i soud dovolací se s předloženými námitkami vypořádaly a své závěry jasně a výstižně odůvodnily.

Stěžovatel si právní zastoupení zajistil teprve poté, co byla podána obžaloba, resp. poté, co byl vydán trestní příkaz. V ústavní stížnosti se pak domáhal deklarace neplatnosti úkonu, jehož se sám nezúčastnil ani on a ni jeho obhájce. K tomu Ústavní soud odkazuje na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR, který k tvrzenému upření práva na přítomnost stěžovatele u výslechu svědka uvedl, že nelze nevyužití procesních možností obviněného považovat za zkrácení v jeho zaručených právech.

Práva účastníků soudního řízení jsou deklarována v procesních předpisech a právo na spravedlivý proces zaručuje každému, že ze strany orgánů veřejné moci budou tyto principy dodrženy. Na druhé straně je v zájmu účastníka řízení, aby se svých práv domáhal, resp. aby sám využil oprávnění, která jsou mu přiznána. Pokud tak neučiní, nelze přisuzovat odpovědnost za takové jednání orgánům činným v trestním řízení.

Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by dokládala, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Odkaz na judikaturu pak Ústavní soud nepovažoval za relevantní, když obecné soudy deklarované principy dodržely, rozhodly v souladu s nimi i s procesními předpisy a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. prosince 2008

Michaela Židlická

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu