I.ÚS 2316/08 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. A. M., CSc., zastoupeného Mgr. Petrem Mikešem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 23.4.2008, č. j. 10 T 154/2007-457, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26.6.2008, č. j. 10 To 200/2008-489, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností učiněnou ve lhůtě a splňující i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byl zkrácen ve svých ústavně zaručených právech.

Z ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal proti napadenému rozsudku krajského soudu souběžně s ústavní stížností též dovolání. Jako důvod uvedl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (§ 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu). Podání tohoto dovolání potvrdil Nejvyšší soud; v době rozhodnutí o této ústavní stížnosti nebylo o tomto dovolání Nejvyšším soudem ještě rozhodnuto.

Po posouzení uvedených okolností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Za procesní prostředek k ochraně práva zákon považuje jak řádný a mimořádný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení, tak i jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení řízení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§ 72 odst. 3 cit. zákona).

Při interpretaci ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je třeba vycházet z toho, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. června 2000,

sp. zn. III. ÚS 117/2000

(publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

V projednávané věci stěžovatel podal souběžně s ústavní stížností dovolání. Možnost stěžovatele podat ústavní stížnost po skončení dovolacího řízení není nijak ohrožena. Jediným předpokladem meritorní projednatelnosti ústavní stížnosti i proti rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně je skutečnost, že dovolání bylo podáno řádně (tedy především včas a obsahuje náležitosti vyžadované příslušnými ustanoveními trestního řádu) [srov. obdobně např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 1378/08

,

I. ÚS 875/08

a mnoho dalších]. Je na stěžovateli, jaké procesní prostředky i s ohledem na další možné procesní dopady k ochraně svých práv zvolí. Není důvodu, aby Ústavní soud v dané věci paralelně věcně rozhodoval či vyčkával rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť - jak již bylo uvedeno - cesta stěžovatele k Ústavnímu soudu není nijak uzavřena, ale naopak podání ústavní stížnosti je případné teprve ve lhůtě šedesáti dnů od doručení rozhodnutí o dovolání.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavnímu soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V projednávané věci takový případ nastal, a Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Ústavní soud v souvislosti se svým rozhodnutím též poukazuje na to, že v obdobných věcech již rozhodl způsobem stejným (srov. např. shora citovaná usnesení Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 1378/08

,

I. ÚS 875/08

,

I. ÚS 136/06

,

I. ÚS 1363/07

a další).

Závěrem Ústavní soud připomíná (srov. obdobně např.

II. ÚS 486/08

,

I. ÚS 1124/08

), že pokud jde o základní práva a svobody, musí být chráněny cestou všech opravných prostředků. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4 a čl. 95 Ústavy České republiky, zavazující soudní moc k ochraně základních práv a svobod. V tomto duchu je třeba vykládat i zákonné podmínky přistoupení k meritornímu přezkumu v dovolacím řízení, tedy i zákonné vymezení dovolacích důvodů (srovnej nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn. I. ÚS 55/04

[Sb. n. u. US, sv. 34, ročník 2004, s. 187 a násl.]).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2008

Vojen Güttler

soudce zpravodaj