Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 2382/08 ECLI:CZ:US:2008:2.US.2382.08.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as it concerns only ordinary law application, not constitutional rights violations.

Geschäftsnummer II.ÚS 2382/08
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the applicant's constitutional complaint regarding delays in criminal proceedings and the calculation of pre-trial detention. The applicant argued that lower courts failed to account for time spent in custody and improperly applied domestic law without referencing constitutional principles. The court determined that the applicant's arguments merely repeated claims made in ordinary court proceedings and addressed only statutory law issues rather than fundamental rights violations. Consequently, the court found no reason to intervene, ruling that the lower courts had correctly applied the Criminal Procedure Code and the Charter of Fundamental Rights and Freedoms.

Legislator-Regeste

KI-generiert

Zákon o Ústavním soudu; Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, pokud obsahově namítá pouze nesprávnou aplikaci podústavního práva a neuplatňuje skutečné porušení základních práv.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal ordinary law application pre-trial detention calculation Czech Constitutional Court criminal procedure delays

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Law No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court
Criminal Procedure Code
Charter of Fundamental Rights and Freedoms

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 7. října 2008 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. K., zastoupeného JUDr. Jarmilou Vilímkovou, advokátkou se sídlem Řeznická 3,110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2007, č.j. 40 T 6/2000- 721, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2008, sp. zn. 3 To 1/2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena blížeji nespecifikovaná základní práva garantovaná Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 3. 2007, č. j. 3 T 1/2007-64, který nabyl právní moci dne 17. 4. 2007, byl na území České republiky uznán rozsudek č. 29/2005 Vrchního soudu v Madridu, třetí sekce ve věcech trestních ze dne 9. 6. 2005, kterým byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin padělání kreditních karet podle čl. 386 odst. 1 ve znění čl. 387 trestního zákona Španělského království a trestný čin způsobení škody podle čl. 236 a čl. 264.1.1 trestního zákona Španělského království k trestu odnětí svobody v trvání 7 let.

Dále bylo rozhodnuto tak, že podle ust. § 451 odst. 3 trestního řádu, věta první, a čl. 10 odst. 1 Úmluvy o předávání odsouzených osob se bude ve výkonu trestu uloženého tímto cizozemským rozhodnutím pokračovat bez jeho přeměny podle ust. § 451 trestního řádu.

Na základě spolupráce justičních orgánů České republiky a Španělského království následujícího po právní moci citovaného rozsudku, oznámilo španělské ministerstvo spravedlnosti dopisem ze dne 1. 8. 2007 souhlas s předáním odsouzeného (stěžovatele) k dalšímu výkonu trestu odnětí svobody do České republiky. Tato skutečnost byla zjištěna z přípisu Ministerstva spravedlnosti ČR. Dne 16. 8. 2007 byl stěžovatel předán španělskou stranou českým orgánům, a stěžovatel byl dne 17. 8. 2007 předveden před soudce.

Stěžovatel před soudem uvedl, že byl dne 16. 8. 2007 na základě rozhodnutí španělského soudu podmíněně propuštěn z výkonu trestu do země svého původu. K tomu předložil listiny ve španělském jazyce, z nichž měly tyto skutečnosti vyplývat. Soud nicméně neobdržel žádnou oficiální zprávu španělské strany, ani z ministerstva spravedlnosti ČR a v době rozhodování nebyl český soud příslušný k rozhodování o výkonu trestu. Ve stejné době byl stěžovatel trestně stíhán Městským soudem v Praze pod sp. zn. 40 T 6/2000, kde je vedeno trestní stíhání pro pokus trestného činu padělání a pozměňování peněz podle ust. § 8 odst. 1 § 140 odst. 2 alinea 2, odst. 3 písm. b) trestního zákona. Na stěžovatele byl v této věci vydán dne 8. 4. 2002 mezinárodní zatýkací rozkaz, který měly španělské orgány rovněž k dispozici.

Dne 28. 11. 2007 rozhodl Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 40 T/2000 o započtení vazby takto: "Stěžovateli se započítává podle ust. § 38 odst. 1, odst. 2 trestního zákona s ust. § 334 odst. 1 trestního řádu do trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. 4 T 6/2000 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2007, sp. zn. 3 To 83/2002 vazba od 10. 3. 1999 21:20 hodin do 26. 5. 1999 a dále mu byla podle ust. § 152 odst. 1 písm. a) trestního řádu uložena povinnost nahradit náklady spojené s výkonem vazby".

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost k Vrchnímu soudu v Praze. V této stížnosti uvedl, že ve Španělsku byl ve vazbě od 9. 2. 2002 do 7. 6. 2006, kdy byl propuštěn z extradiční vazby do ČR. Ve vydávací vazbě byl na základě mezinárodního zatykače vydaného Městským soudem v Praze v trestní věci sp. zn. 40 T 6/2000. Dále byl stěžovatel ve vazbě od 17. 8. 2007 do 28. 8. 2007 ve věci sp. zn. 3 T 1/2007 vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem a to též v souvislosti s jeho vydáním do ČR na základě mezinárodního zatykače. Stěžovatel ve své stížnosti k Vrchnímu soudu v Praze navrhl, aby stížností napadené usnesení bylo zrušeno a aby stížnostní soud rozhodl sám tak, že započte vydávací vazbu ve Španělsku od 9. 9. 2000 do 7. 6. 2006 a vazbu u Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 3 T 1/2007 od 17. 8. 2007 do 28. 8. 2007.

Vrchní soud v Praze jako soud stížnostní stížnost přezkoumal podle ust. § 147 odst. 1 trestního řádu správnost výroků napadeného usnesení, proti nimž mohl stěžovatel podat stížnost a řízení předcházející napadenému usnesení a shledal, že stížnost není důvodná a jako takovou ji zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti (postrádající ústavně právní argumentaci)namítá neoprávněné průtahy v řízení před obecnými soudy a to, že Městský soud v Praze a ani Vrchní soud v Praze nepřihlédly k době, kterou stěžovatel strávil ve vazbě. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že o započítání vazby do trestu nerozhodl předseda senátu, ale vyšší soudní úřednice. Stěžovatel tvrdí, že ze strany obecných soudů došlo k porušení jeho blížeji nespecifikovaných základních práv, aniž by uvedl, v čem tato porušení spatřuje. Stěžovatel s ohledem na výše uvedené navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti formálně namítal porušení svých základních práv, avšak obsahově namítal jen nesprávnou aplikaci podústavního práva. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti se ve věci samé pohybuje na úrovni podústavního práva. Stejné námitky použil stěžovatel ve stížnosti, kterou podal k Vrchnímu soudu v Praze proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2008, sp. zn. 40 T 6/2000. Vrchní soud v Praze věc náležitě posoudil a odůvodnil. Zejména se podrobně zabýval namítanými okolnostmi, které vedly stěžovatele podání stížnosti proti výše citovanému usnesení. Vrchní soud v Praze zevrubně vysvětlil, proč byla vazba započítána tak, jak to učinil Městský soud v Praze. Ústavní soud nemá co by z hlediska ústavního k rozhodnutí dodal, neboť se plně ztotožňuje s ústavně konformním odůvodněním rozhodnutí a jeho odůvodněním Vrchního soudu v Praze.

Vzhledem k výše uvedenému neshledal Ústavní soud důvod pro svůj zásah.

V ústavní stížnosti předložené argumenty, o nichž má stěžovatel za to, že podporují její tvrzení o porušení jeho základních práv, jsou v podstatě opakováním námitek, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy a s jejichž právními závěry v rovině jednoduchého práva polemizuje i v ústavní stížnosti. Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy, jejichž rozhodnutí byla napadena, učinily ve věci řádná skutková zjištění a relevantně interpretovaly a aplikovaly právní normy s ohledem na ústavní principy uplatňující se v oblasti trestního práva a v souladu s ustanoveními trestního řádu, který upravuje průběh řízení, v nichž jsou obsaženy principy obsažené v hlavě páté Listiny. S námitkami stěžovatele se obecné soudy řádně vypořádaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily.

Ústavní soud proto neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 2008

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu