Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 815/08 ECLI:CZ:US:2008:4.US.815.08.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as unfounded regarding personal rights violation in civil proceedings.

Geschäftsnummer IV.ÚS 815/08
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against civil court rulings regarding a personal rights violation. The applicant argued that a court official's statement alleging he verbally attacked a receptionist infringed upon his personality rights under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The court determined that basic rights were not violated as the lower courts correctly applied the law and respected procedural principles without exceeding their review authority.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint as clearly unfounded when the applicant's fundamental rights and freedoms have not been violated by the general courts' decisions.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal personality rights protection civil procedure review Charter of Fundamental Rights unfounded constitutional complaint free evaluation of evidence judicial review limits

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
čl. 36 odst. 1 Listiny
Těmito rozhodnutími mělo být dosaženo do základních subjektivních práv (svobod) stěžovatele, která jsou mu garantována čl. 36 odst. 1 Listiny a čl.
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
§ 11–§ 17 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert
III. ÚS 23/93
Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding interference with general courts' jurisdiction.
IV. ÚS 188/94
Constitutional Court dismisses appeals claiming property rights violations in restitution cases.
I. ÚS 310/05
Constitutional Court dismisses claim that court reasoning in a third-party criminal case violated personal rights or presumption of innocence.
III. ÚS 1297/07
Constitutional Court dismisses appeal claiming civil court participants cannot be held liable for personal rights violations during proceedings.
II. ÚS 428/06
Constitutional Court dismisses appeal claiming Article 36 violation due to procedural delay in tax proceedings.
III. ÚS 177/06
Constitutional Court dismisses complaint regarding civil court interference with criminal proceedings and procedural delays.
I. ÚS 523/03
Constitutional Court dismissed constitutional complaint as clearly unfounded due to lack of fundamental rights violation.
I. ÚS 153/04
Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded regarding personality rights violation. The court rejects the claim that the defendant violated the plaintiff's rights. The court finds no evidence of an unlawful interference with personality rights. The court concludes that the lower courts' decisions were legally sound and did not violate fundamental rights. The plaintiff failed to prove the defendant's actions were unlawful. The court determines the complaint is clearly unfounded and dismisses it. The court emphasizes that subjective feelings do not constitute legal violations. The court upholds the lower courts' rejection of the claim. The court finds no constitutional issues in the case. The court dismisses the complaint as clearly unfounded.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy, ve věci stěžovatele V. P., zastoupeného Mgr. Milanem Fritzem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Ořechovce 580/4, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 199/2007-154 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 19 C 17/2006-117, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 31. 3. 2008 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost doplněná podáním ze dne 25. 8. 2008 tak, aby splňovala náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se touto ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 1. 2007 č.j. 19 C 17/2006-117 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2007 č.j. 1 Co 199/2007-154. Těmito rozhodnutími mělo být dosaženo do základních subjektivních práv (svobod) stěžovatele, která jsou mu garantována čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

K porušení výše uvedených základních subjektivních práv (svobod) mělo dojít nejprve v řízení před krajským soudem, jako soudem prvního stupně, kdy tento soud rozhodoval spor o to, zda-li bylo zasaženo do osobnostních práv (srov. § 11- § 17 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) žalobce - nyní stěžovatele. K zásahu do osobnostních práv stěžovatele mělo dojít zejména tím, že po té, kdy se obrátil na Magistrát města Plzně (dále jen "magistrát") se stížností na nevhodné chování zaměstnanců společnosti s ručením omezeným, zřízené magistrátem, mu bylo pověřeným pracovníkem magistrátu odpovězeno, že celou situaci prošetřil a zjistil, že zaměstnanci kýžené společnosti s ručením omezeným byli vystaveni velmi nepříjemné situaci vyvolané stěžovatelem nespokojeným s jejich prací, která vyvrcholila tím, že stěžovatel slovně napadl pracovnici recepce kýžené společnosti. Právě zmíněným tvrzením uvedeným v odpovědi na stížnost, že totiž stěžovatel "slovně napadl pracovnici recepce", měla být porušena osobnostní práva stěžovatele. Stěžovatel se proto obrátil s žalobou na krajský soud, aby městu Plzeň uložil povinnost zaslat žalobci - nyní stěžovateli - písemnou omluvu za to, že pověřený pracovník magistrátu ve své odpovědi na stížnost tvrdil, že žalobce - nyní stěžovatel - slovně napadl pracovnici recepce. Krajský soud celou věc posoudil a žalobu zamítl. Vrchní soud v Praze, k němuž se stěžovatel odvolal, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s tím, že podle názoru odvolacího soudu nedošlo k porušení osobnostních práv stěžovatele a nedošlo ani k nesprávnému postupu v řízení soudu prvního stupně, což stěžovatel - tehdy odvolatel - ve svém odvolání namítal. Nesprávný postup v řízení přitom spatřoval v tom, že krajský soud nepřipustil rozšíření žaloby o omluvu za vyřízení jeho stížnosti s odkazem na princip koncentrace řízení plynoucí z ustanovení § 118b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

Ústavní soud prostudoval ústavní stížnost samu, jakož i rozhodnutí obecných soudů k ní přiložené a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález

sp. zn. III. ÚS 23/93

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález

sp. zn. IV. ÚS 188/94

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

V souladu s výše uvedeným se Ústavní soud nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Na základě námitek stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před soudy obou stupňů. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno. Soudy obou stupňů provedly důkazy, jimiž správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které jsou v souladu s obecným právem. Na výkladu relevantních ustanovení Občanského zákoníku či Občanského soudního řádu ze strany obecných soudů neshledal Ústavní soud nic protiústavního. Jejich rozhodnutí v právě projednávané věci jsou zcela s ustálenou judikaturou Ústavního soudu týkající se osobnostních práv (srov. např. nález

I. ÚS 310/05

ze dne 15. 11. 2006, usnesení III. ÚS 1297/07,

II. ÚS 428/06

,

III. ÚS 177/06

,

I. ÚS 523/03

,

I. ÚS 153/04

a další).

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 8. září 2008

Michaela Židlická

předsedkyně senátu